Listopad 2009

Demons in London

30. listopadu 2009 v 20:30 | Maude |  Fotoblog
Aby toho Londýna nebylo málo .. náš příjezd, naše přežívání, užívání, prožívání a odjezd.
Tower Bridge
S našim druhym hostitelem Garethem, lepšího byste nenašli

MIND THE GAP! část třetí

30. listopadu 2009 v 17:34 | Maude |  Zážitky
Sobotní ráno přišlo ještě rychleji než to páteční. Vstávala jsem v sedm a jen nelibě jsem nesla, že si Běsátko ještě hoví, zatímco já chystám žrádlo, uklízim po nás bordel (moc ho sice nebylo, ale i tak) a dobaluju věci společné. Možná by mi to zas až tak nevadilo, kdybych se ho nepokoušela z tý postele dostat a nedostávalo se mi jen nesouhlasného mručení. Mohl mi říct, že chce spát a že nikam nejede. To bych vzala. Ovšem nesměl by počítat s tim, že tam zustanu. Měla jsem se sk8nooky domluvenou schůzku, mělo proběhnout stěhování k našemu druhýmu hostiteli Garethovi, pak nějaká poklidná snídaně a po ní cesta na nádraží a následně do Windsoru. Ale nebudu to tu nějak komplikovat. Běsovi se nakonec vstát podařilo, i když mě to stálo nejednoho nerva, protože nám ujel vlak mířící na Charing Cross a další měl asi dvacetiminutový zpoždění, díky kterýmu jsme na smluvené místo se sk8nooky přišli pozdě. Snídaně tedy místo v klidu proběhla na půli cesty, potom odhození krosen u Garetha a hned cesta na nádraží.

Na nádraží jsme měli opravdu jen malou chvilku na nakoupení lístků a hned jsme letěli na nástupiště devět (a 3/4 to ale nebylo :D). Po konečném usazení ve vlaku začla debata na téma "kde je crosaint", ale to vám vyprávět nebudu, každopádně si na to ráda sama vzpomenu:D. A pak už jsme byli nuceni zase vystoupit a pár minut počkat. Další nervy začaly, když za dvě minuty měl odjíždět druhej vlak a Běs nikde. Za chvíli se ale naštěstí objevil, takže jsme do vlaku v klidu nastoupili a za další chvíli už se před náma ukázal Windsor v celé své kráse. Vlak přijede na nádraží až skoro před hrad, takže českej člověk se diví, že nemusí nikam chodit a že se hned vedle hradu nacházej stavby z dvacátýho století. Zvláštní to úkaz, ale v podstatě se to ani moc nebije. Vypadá to tak .. anglicky prostě.

Než jsme se konečně dostali do objektu hradu (nádvoří to nebylo, takže nevim, jak jinak to pojmenovat, protože Windsor je rozsáhlej komplex) museli jsme projít kontrolou jak na letišti a pak už jsme se jenom kochali. Schylovalo se k jedenáctý hodině, a od jedenácti měla probíhat na nádvoří (tentokrát už to nádvoří bylo:D) výměna stráží. To neni jen že by někdo přišel a někdo odešel. To je celej takovej ceremoniál, kterej trvá okolo třiceti minut, možná i víc. Přijde kapela, vojáci s typickejma medvědíma černejma čepicema, a to je teprve začátek. Během ceremoniálu se docela o dost zhoršilo počasí, kdy začalo silně foukat a do toho se spustil déšť. Nic příjemnýho, ale dalo se to vydržet. Po výměně stráží se to počasí na chvíli vybralo, proběhlo focení několika fotek za slunečna, a když jsme se vrátili zpátky na nádvoří, vítr ještě zesílil a spustil se silnej déšť a byla zima. (Nejsem meteorolog, takže vám to musí stačit takhle .. xD) Museli jsme se schovat do St. George's Chapel, stejně bysme tam šli.

Počasí se stále zhoršovalo a zima byla čim dál větší. Procházeli jsme si podrobně objekt, kvůli dešti důkladně prozkoumali i Gift Shop, kde jsme si i pár věcí vyzkoušeli. Jako například repliky medvědích čepic a pokračovali dál. Přes galerii, kde byl asi stokrát vyobrazenej Henry VIII jsme se dostali do samotnýho hradu. Prohlídka to byla na dost dlouho. Sídlo je to rozsáhlý a než si to všechno projdete a prohlídnete .. chvilku to zabere. A tak se stalo, že ven jsme vylezli až kolem druhý odpoledne. Zima byla pořád nechutná a trochu i hlad. A to už zase se vytratil Běs a objevil se opravdu na poslední chvili. Ovšem spokojen a se zapečenou bagetou nebo čim v ruce. Nasedli jsme do zpátečního vlaku a zhruba po dvaceti minutách byli zase v Londýně. Po kratší domluvě jsme se rozhodli jít po stopách Sherlocka Holmese a jet na Bakerloo line na Baker Street. Chvíli jsme hledali různý pozustatky, jako jsou pojmenovaný ulice apod., prošli nejdražší čtvrtí v Londýně a nakonec našli muzeum SH. Tam jsme se na zhruba čtyřicet minut ponořili jenom s Běsem a sk8nooky vyrazila po krámech. V bytě pana Holmese to vypadalo velmi pěkně, až teda na tu jeho celu, ty zločinci tomu sice dělali zajímavou atmosféru, ale já takovýhle druhy "věcí" nemusim. Ovšem ono se to pak v ložnici a obývacim pokoji všechno vynahradilo.

Po muzeu jsme ještě prohlídli dva rockový shopy, jeden vedenej opravdu hodně vyžilym rockerem a druhej zase strašně mrňavej, ale nabitej věcma, že se tam dalo jen ztěží pohybovat. Ovšem sortiment tam měli moc pěknej. Pomalu se začalo stmívat, tak jsme zamířili směrem k domovu na Oxford Street, že si sedneme ještě na chvíli do Starbucks na něco dobrýho. Když ten krám nehledáte, tak na něj narážíte na každym rohu a když ho jednou potřebujete, tak ho nemůžete najít. Po zeptání u konkurence jsme ho nakonec našli a na chvíli si tam sedli u Caramel Frappuccino with Cream on Top:P Občerstvovali se a hovořili a když nám Frapučíno ubývalo, přemejšleli jsme, kam se přesuneme potom. Nakonec jsme se rozhodli vrátit se za Garethem, navečeřet se doma, oslavit narozeniny a bejt chvíli taky v klidu.

Doma jsme byli kolem šestý, Gareth se akorát připravoval na party, takže nás po chvilce opustil a já s Běsátkem a sk8nooky jsme měli jeho house celej k dispozici. Večer pomalu ubíhal, došlo na tvorbu večeře. Dvě pizzy a nějaký kuřecí s indickou plackou se pekly v troubě a když to bylo hotový, uvelebili jsme se skoro až britsky v obýváku a tam to u televize všechno spořádali. Jako dezert přišlo Tiramisu od sk8nooky k narozeninám, potom mi popřáli a obdarovali mě. Co jsem dostala to jste si mohli všimnout zde :D. Večer plynul dál, společnost nám dělal horor a prohlížení fotek na notebooku .. najednou byla půlnoc, všechno jsme dali zase do pořádku, poklidili, umyli a šli spát.

Tata Bojs & Ahn Trio, Vinohradské divadlo, 29/11/2009

30. listopadu 2009 v 13:23 | Maude |  Zážitky
remember november

Pro ty, kdo mě znaj neni asi třeba představovat Tata Bojs, pro ty, co mě neznaj, taky ne:D. Ale tak ve zkratce. Tata Bojs jsou taková česká nevšední "věc" a spousta lidí je nepochopí. Poslední dobou se mi ale zdá, že se k nim dostává čim dál víc lidí a jejich publikum stále narůstá. Je to dobře. TB si to zaslouží. Jdou si svou cestou, kašlou na to, co je momentálně teď in nebo ne. A hlavně, každej jejich koncert je zážitkem! Jak poslechově, tak i vizuálně.

Ahn Trio jsou zase tři americko-korejský sestry hrající na piano, cello (nebo čelo, jak chcete :D) a housle. S TB se dali dohromady někdy v roce 05 a vznikla spolupráce, kterou představili společnym turné v listopadu minulýho roku. Vysoupení měla úspěch, proto se koncem tohoto roku rozhodli všechno zopakovat.

Jenže jak už jsem řekla, u TB je každej koncert zážitkem. Což znamená, že stihli to všechno zase trochu předělat, takže kdo byl loni, mohl jít i letos:-). (To mohl i stejně, ale tak víte jak..xD) My jsme šly s Třešní a ani na chvíli jsme nelitovaly. Jednak ve Vinohradskym divadle byla skvělá atmosféra, publikum snažení obou kapel přivítalo bouřlivým potleskem, jednak kdy se vám povede zatančit si v divadle (a to ještě v tom Vinohradskym) na vaší oblíbený kapele a nakonec výkony všech vystupujících byly vynikající. Jedinou nevýhodou bylo ještě muj ne zcela dobrej zdravotní stav, takže jsem nemohla "bjesnit" jak bych chtěla, ale i tak jsem si to užila. Navíc prostě spojení klasický hudby s "rockovou", to jsem vždycky milovala. Dechberoucí!

Nemam co vytknout, takže ***** (pět z pěti, plnej počet prostě!) A abyste věděli o co jde, přikládám video z Pardubic (z Prahy ještě neni, a kdo ví, jestli bude v takovýhle kvalitě), kde byl koncert přenášen online na iDnes. Wasp song, předělávka Toreadorské otázky v angličtině, a dávám jí sem, protože je to na koncertech jedna z mejch hodně oblíbenejch a ten Wasp song mě dostal xD.

To bee or not to bee; Honey, I don't need you místo Býk či nebýk; To je to, co tu běží. Já vim, nejdelší text, co jste kdy viděli :D

edit: a ještě tady povedená recenze koncertu na musicserveru..

"...celá uplně modrá!"

29. listopadu 2009 v 0:01 | Maude |  Blog
Už se vzpamatovávám z mojí nehody, při který jsem si narazila, odřela nebo pochroumala, co šlo a při který se mi z boule na hlavě staly dva nádherný monokly. Ty každej den mění svojí barvu, takže vstávám s hrůzou, jak zase budu vypadat. Teď už to naštěstí žloutne ..

Vrchol všeho mě ale potkal včera, když jsem vyrazila po tom všem poprvé do civilizace bez slunečních brejlí. Nejprve do Světozoru a pak na Staromák. Když jsme se loučili na Masaryčce, šla kolem parta kluků - "Ty vole, ta holka je celá uplně modrá!" zvolal jeden a šel se podívat blíž, načež se pak ptal, jestli mě Běs nezmlátil. Docela by mě zajímalo, co by dělal, kdybych řekla, že jo:D.
Tak a tady je naše včerejší dávka - muj malinovej freshák a oříškovej dort a Běsova nadílka v podobě medovníku, jamaiky a freshe z pomerančů. Nejdou mi sem vkládat fotky, tak to musim trapně kopírovat a vkládat doprostřed, vlevo nebo vpravo. Fuj:D. Jo a taky by mě zajímalo, co budeme dělat v šedesáti, když už teď chodíváme "na dortík" do cukrárny xD. Jenže já jsem na něj za to všechno, co se stalo, měla chuť a Běs, jak už jsem kdysi pravila, si jich může dovolit kolik chce.

Dneska jsem měla pečící a nákupní den. Pekla se štola a pak jsem byla nakupovat a očumovat. Hm, docela to uklidňuje. A stejně jsem si potřebovala jít vyměnit boty, takže nebylo úniku .. Zejtra mě čekaj Tata Bojs a úklid. Ten víkend je fakt krátkej, do školy se mi ani moc nechce, překvapivě.

MIND THE GAP! část druhá

26. listopadu 2009 v 23:56 | Maude |  Zážitky
Sotva jsme si uvědomili, že si můžeme jít lehnout, přišlo ráno. Vstávat jsme museli krátce po sedmý hodině, jelikož Augusto šel toho dne brzy do práce. Kolem osmý jsme vypadli, my na nádraží na snídani, Jake do breakfasťárny a Augusto, jak už bylo psáno, do práce. Pršelo. Zalezli jsme do Waiting Room a tam si vybalili vše potřebný k naší spokojenosti - jogurt bílý, celozrnné trojhránky s pomazánkovym máslem, müslityčinky a pití. Jestli jsme k tomu přikusovali banán nebo si ho dali až někde jinde, to si fakt nepamatuju:D. Na tom už snad nesejde. Každopádně na nádraží jsme měli všechno, co jsme chtěli. Čekárnu, kde na nás nepršelo a kde jsme si mohli v klidu sednout a posnídat, kde byly WC ..a prostě tam bylo fajn. Strávili jsme tam skoro hodinu, pak se potkali s Jakem, kterej byl po náročný anglický snídani neschopen pohybu a vyrazili na nádraží Charing Cross.

Našim prvnim rannim cílem byl Trafalgar Square again a National Gallery. Galerie otvírala v deset, takže jsme před jejim otevřenim měli ještě spoustu času prohlídnout si její budovu zvenčí, udělat nějakou fotku a pak se schovat jako ostatní turisti pod stříšku před deštěm. Přesně v deset se otevřely brány galerie a my vnikli dovnitř. Vyhledali jsme si to nejzajímavější na mapě, abysme to navštívili jako první, ale na druhou stranu když už tam ste a venku počasí nic moc, rozhodli jsme se zustat trochu dýl. Nakonec jsme jí prošli celou a strávili tam něco přes tři hodiny. Dali jsme si taky povedenou přestávku v tamější kavárně na kapučíno a na dotykový obrazovce vyhodnocovali nejhnusnější obraz. Obtloustlý andělíčci to měli spočítaný, ty se nám nelíběj. Před půl druhou jsme vylezli ven, nohy bolely, tak jsme se šli zvěčňovat ke trafalgarskejm lvům, bylo po dešti, ale stále mokro, tak jsme radši neriskovali a nahoru jsme nelezli. Cestou spojenou se zkoumánim restaurací jsme dorazili na autobusovou zastávku a konečně se svezli doubledeckerem, jako správní turisti pěkně nahoře v první řadě s krásnym výhledem:P. Pak už jsme hledali jenom tu nejkratší cestu k St. Paul's Cathedral. Celou jsme jí obešli a důkladně prohlídli, je to neskutečnej, ale krásnej, obr. A stejně nechápu, jak to mohli dát dohromady, aby to nespadlo xD. Po důkladném prozkoumaní a "obejití" (šílený slovo, ale lepší mě nenapadlo:D) jsme se vydali směr Millenium Bridge (- hned vidim ty záběry na začátku HP6, jak se ten most bortí pod "mocí" vy-víte-koho), a přes Millenium Bridge do Tate Modern. Uvnitř jsme vlezli do turbíny, prohlídli si výstavu tmy, ta na mě fakt zapůsobila, takže pokud máte někdo cestu do Londýna, určitě si to nenechte ujít;-) A jelikož se schylovalo ke čtvrté hodině a my ještě neobědvali, hlad na nás začal poněkud působit. Dali jsme si müslityčinky a ovoce, jenže někomu to prostě nestačí a začíná to na něj působit negativně - směle se přiznám, že mě se to netýká :D.

Mezitim proběhla domluva se sk8nooky, která do Londýna přijela ze směru Salisbury, ohledně našeho srazu. Po našem pozdnim obědě jsme tedy vyšli ven, začínalo se stmívat, a našli mojí sister před komínem Tate Modern. Pak proběhla další domluva a už jsme si to mířili směr Tower Bridge, prošli kolem Shakespearova Globe, a jelikož měl někdo ještě pořád hlad, zamířili jsme do Nandos nebo jak se to jmenovalo na proklatě nedobré kuře s pálivou rejží a pivištěm. V době, kdy si Běs hleděl svého vytouženého jídla a pití, já a sister jsme střádaly plány na další dny. Jakžtakž jsme se domluvily, Běs zahnal hlad a vyrazili jsme konečně k Tower Bridge. Po několika minutách bloudění v uličkách a dopovánim se bezchutnejch (ale v podstatě dobrejch) anglickejch sušenek a českejch věnečků žloutkových, se před námi ukázal v celé své kráse. Proběhlo dokumentování a podrobné zkoumání a pak cesta zpátky přes Tower of London, do metra a zase na Westminster. Noční Big Ben a noční Oko neni jako denní Big Ben a denní Oko, takže jsme si to museli všechno důkladně projít a prohlídnout. Pod nočim Okem jsme se chvíli zastavili a přes dětský hřiště se dostali až k Waterloo. Tam bylo zjištěno, že už máme všichni tři hlad a že by nějaká večeře neuškodila. Jenže jsme se zrovna nacházeli v místech, kde nic, co by nás uchvátilo, nebylo. Takže zase, cesta zpátky na Westminster, kolem Westminster Abbey, přes Buckingham .. až jsme konečně našli příjemně vypadající, nekuřáckou restauraci. Jo, stálo za to ale si počkat a zničit si cestou tam hnáty. Všichni jsme se nažrali, bylo to vynikající a nikdo si nestěžoval. A co že jsme měli? Půlku kuřete, k tomu dva druhy brambor (:D pečený a vařený), Yokshirskej puding a trochu tý vařený zeleniny k tomu. Seděli jsme tam do deseti a seděli bysme tam dýl, ale bohužel zavírali, - takže jsem měla trochu problém to všechno do sebe dostat, než zavřou, ale Běs (jako správný běs) mi velice ochotně pomohl:-)

Příjemně naplněný a odpočatý jsme vylezli ven na ulici a dali se do hledání našeho dalšího působiště, kde si dáme ještě sklenku čehosi. Nenašli jsme ale nic, co by nám vyhovovalo, nebo kde bysme vyhovovali zase my.. Takže jsme bloudili ulicema, až jsme se rozhodli, že už se na to vykvajznem a pujdem na Victorii do metra a rozjedeme se do svých dočasných domovů. Samozřejmě jsme s Běsem pak v metru přejeli o jednu stanici, takže jsme se museli vracet na přestup a pak už se vyklubali na Charing Cross. Jelo nám to naštěstí za chvilku, takže jsme se po pár minutách usadili ve vlaku, dali odočinout nohám a psychicky se připravovali na to, co nás čeká další den. K Augustovi jsme dojeli díky našemu "přejezdu" kolem půl jedný, ale jelikož on se vrátil jen pár chvil před náma z koncertu, nikomu to nevadilo. Dali jsme si sprchu a konečně zase ulehli..

To jen abyste mi záviděli ..:D

26. listopadu 2009 v 19:37 | Maude |  Fotoblog
Ne, dělám si prdel samozřejmě ;) To je jen na přání jednoho nejmenovaného (i když by mohl být klidně jmenován) čtenáře, co jsem dostala v Londonu k narozeninám .. teda až na ty činely :P

Od Běsátka

Od Sk8nooky, která mi k tomu přihodila ještě spoustu dalšího, ale tak to vám fotit nebudu:D

A nakonec cymbals .. ty asi stejně nejsou k narozeninám, no to je jedno :D Hlavně, že by měly něco vydržet!
Brekeké!

MIND THE GAP! část první

22. listopadu 2009 v 15:01 | Maude |  Zážitky
My birthday in LONDON (11/11/09 - 17/11/09)

Poprvé a rozhodně ne naposled. Dlouho vytoužená a extrémně extrémní návštěva Londýna. Jak začít? Nevim, je toho opravdu hodně a času se zdá být čim dál míň. Každej den to tady sleduje pár mejch nejbližších, jestli už se tu něco objeví nebo ne. Tak já vás nebudu dál napínat. Potřebovala jsem to ale všechno nejdřív vstřebat do sebe, pak teprv to můžu předhodit veřejnosti. Bylo to velkolepý, bylo to skvělý, těšila jsem se na to hodně dlouho a taky jsem si to užila. Sem tam nějakej problém se vyskytl, ale nikdy nemůže bejt nic dokonalý, takže je člověk rád, že se mu neděje nic horšího.

Měli jsme odjíždět ve středu den před mejma narozeninama z Florence v půl šestý večer. Než jsem se na Florenc dostala, myslela jsem, že všechny okolo roztřílim na sr.., na kousky:D. Místo vlaku jsem totiž zvolila autobus a chvíli jsem si myslela, jak skvělá je to volba. Vlak měl totiž zpoždění, fajn, ale autobus taky. Moje krosna se zdála bejt tou nejtěžší, jakou jsem kdy nesla a manipulace s ní nebyla zrovna nejlepší. Ale tak to se ještě snese. Co se ale nesnese byla obrovská zácpa na Spojovací až do Vysočan a Libně. Kvůli jednomu blbýmu výkopu metr krát metr jsem strávila v autobuse o několik minut víc a pomalu jsem šílela, že na Florenc přijedu pozdě a nestihnu bus. To jsem ještě nevěděla, jak krásně v klidu jsem mohla být. V metru jsem pak "jednim tahem" odrazila chlapa, co evidentně nevěděl, že když metru u dveří začne svítit červený světlo a za nim stojí pár lidí (ještě s takovou krosnou jak kráva), že opravdu neni nejvhodnější zastavit se uprostřed těch dveří a vyptávat se, kam ten vlak jede! (Měl štěstí, že jsem ho jen neškodně odpinkla, mohlo to dopadnou hůř.) Metro jsem ale stihla, a tak jsem asi tak deset minut po pátý vylezla na autobusáku na Florenci a setkala se s Běsátkem. Oba jsme mohli bejt v klidu, autobus tam v půl šestý nebyl, přijel později a z Košic přivezl povedenou rodinku nepřizpůsobivých. O tom už se snad ani zmiňovat nebudu. Rodina asi o dvanácti členech, možná víc, smrad jak .. všichni v autobuse jsme chcípali a vydržte to těch devatenáct hodin nebo kolik. Tohle bylo dost neúnosný, ale víc se o tom zmiňovat nebudu. Mam spoustu jinejch a mnohem hezčích a příjemnějších zážitků.

Během cesty jsme se s Běsátkem snažili zabavit poslechem hudby, čtenim časopisů a předevšim povídaním o všem možnym. Devatenáct hodin je devatenáct hodin, ale my se zabavit umíme, takže až na to, že jsme v noci moc nenaspali (nevim, kolik Běs, ale u mě se jednalo asi o necelejch třicet minut spánku) cesta proběhla v pořádku. Kolem sedmý ráno jsme dorazili na francouzský hranice před Eurotunel. kde jsme byli nuceni všichni vystoupit, chopit se svých zavazadel a jít kamsi do buňky na pasovou kontrolu a rentgen zavazadel. To se mi zdálo poněkud otravný a zbytečný. Vylízt z busu, vyčekat frontu, nasadit zavazadla na pás, ukázat pas. Kontrolou jsme prošli všichni, Běs samozřejmě neunikl podrobnějšímu prohrábání (jak on to dělá ..:D) a následovalo nalodění zpátky do autobusu. Přejeli jsme dvěstěmetrů a dostali se na britský hranice. Museli znova vystoupit, tentokrát naštěstí už bez zavazadel a prošli pasovou kontrolou. A hurá do vlaku a do tunelu. Ten vlak je vlastně takovej kontejner, kde neni na nic místo. Vejde se tam autobus tak tak a po stranách má metrový, možná ani ne, chodníčky, na kterejch se můžete pohybovat jak chcete. My jsme radši zvolili prostor za složitě se otevíracíma dveřma a prostor u WC, kde se z celýho vlaku nacházely tři sedačky. Sedět jsme sice nepotřebovali, nasedíme se dost v buse, ale stejně mi to přišlo nelogický. Protáhli jsme se a než jsme se nadáli, byli jsme z tunelu venku. Po 35 minutách jsme nastoupili zpátky do busu, kde za jízdy vlakem nefungovala klimatizace, takže to byl opravdu vražednej nástup. A vyjeli vstříc Anglii a Londýnu. Měli jsme před sebou ještě necelý tři hodiny, takže jsme se pustili do plánování, co všechno chceme navštívit a kterej den to zběsníme.

Krátce před jedenáctou jsme konečně dorazili na Victoria Coach Station a všechno bylo teprve před náma. Nasadili jsme neskutečně těžký krosny na záda a vyšli do ulic Londýna. Nádhera. (Snídaně na nádraží z vlastních zásob zapíjená Colou z Měkáče neni tak důležitá..:D) Cestou k Buckingham Palace jsme pořídili mapu, kterou jsme snad ani nepoužili, ale tak třeba ještě bude možnost, a pak už si prohlíželi palác a uživali si toho, že jsme konečně tam, kam jsme chtěli. Konečně jsem vytáhla foťák a tvořila zážitky, co se nezkazí:-). Od Buckinghamu jsme se prošli do St. James parku, kde jsem se nabažila sledovánim vodního ptactva a veverek (jak si můžete všimnout tady), kde jsme si taky udělali malou přestávku na čištění zubů v křovíčku a kde se mi opravdu moc líbilo. Parkem jsme prošli až na konec a najednou se před náma zjevil Big Ben a klasický červený telefonní budky, který nemohly zůstat bez povšimnutí. Od Big Bena jsme putovali na Trafalgar Square a zažili první jízdu londýnskym metrem. S těma krosnama na hrbech to bylo opravdu unikátní, ale na to bude ještě čas:P. Na Trafalgaru jsme se seznámili s Národní galerií a putovali dál přes Sherlockův pub k řece a ke Cleopatra's Needle (Kleopatřině nudli, jak někdo ráčil přeložit:D). Začínali jsme toho mít opravdu dost, a tak jsme si koupili mandle a kešu v cukru u jednoho sympaťáka (xD), co si myslel, že jsme s Běsem manželé (to by byla výhra, co?:P) a na nějakou dobu se usadili na lavičkách v metru a požírali je. Po několika minutách osvěžení mysli jsme se rozhodli pro cestu na Covent Garden. Začínalo se stmívat a trochu poprchávalo, tak jsme zalezli do Tesca, kde jsme celkem dlouho nakupovali. Museli jsme myslet hodně dopředu, takže náš nákup se zdál bejt opravdu velkej.

Bylo něco po půl šestý a po nákupu už nás nebavilo chodit, jednak nám upadávaly záda a jednak nohy. Rozhodli jsme se tedy pro únik na nádraží London Bridge, odkud nám měl jet vlak k našemu hostiteli do Hither Green. S krosnama jsme se narvali do špičkou narvanýho metra (jedno jsme dokonce museli nechat ujet, Běsovi se nevešla hlava .. ono je totiž nižší než u nás.. dobře, přehánim, nevešli jsme se tam oba) a jestli nám doteď upadávaly záda, tak co potom. Nějakej chlap se mi vklidu položil na krosnu, takže krom jí jsem na zádech nesla i půlku jeho váhy, fakt extrémně příjemný! A pak my bláhoví, my si mysleli, že si na nádraží v klidu sedneme, povečeříme a bude to. Ale ono to největší hnědý. Na celou nádražní halu, kde bylo asi patnáct nástupišť, se tam nacházelo pouze a jen (počítala jsem to a ještě jak debil jsem obešla celý nádraží, abych se o tom přesvědčila) dvanáct (ano, čtete správně!) sedaček! Ty byly samozřejmě obsazený, takže nám nezbejvalo nic jinýho, než si ustlat na zemi. Na nádraží jsme si odpočinuli a mezitim nám napsal Augusto (náš hostitel), že bude doma dřív, že můžeme přijet už na osmou. Krátce po sedmý jsme se teda vydali hledat nástupiště a kolem osmý se dostali do Hither Green. Prostředí to bylo moc pěkný, nebejt toho deště a krosen, mohlo nám bejt ještě líp. U Augusta jsme se pustili do hovoru o hudbě a do tvorby kuřecích prsou s pečenejma bramborama. Do toho se ukázal další host Jake - Amík, kterej nezavřel hubu. Vysílením z mluvení pak padnul kolem čtvrt na jednu, Augusto uskutečňoval asi hodinovej telefonní hovor a my s Běsátkem si šli dát sprchu. Po sprše jsme konečně ulehli na nafukovací dvoumatraci. Jo, to byla pohodička!

Highlights in London

19. listopadu 2009 v 21:54 | Maude |  Fotoblog
To nejznámější z Londýna a okolí ..



Londýnská fauna a flora

18. listopadu 2009 v 0:34 | Maude |  Fotoblog
Zážitků i fotek je spousta, tak dáme zahřívací kolo v podobě fauny a flory, kterou se mi nechce nechávat "v šuplíku"... St. James Park


We don't believe in hype, what about you?

10. listopadu 2009 v 21:40 | Maude |  Blog
A teď už se jenom tešim. Na Augusta a na Garetha a samozřejmě i na mojí milovanou sestru. Ne, nezbláznila jsem se! Zejtra odjíždíme v podvečer s Běsátkem do Londýna a těšim se. Co jinýho bych taky měla dělat. Jo, balit já vim. Ale tak znáte mě, to mi vždycky dlouho trvá a vždycky si najdu jiný činnosti, který udělat, jen abych nemusela balit. Na druhou stranu balení neni tak hrozný jako vybalování, pokud to balení neni při cestě zpět. Takže jsem si našla hned činnost a to surfování. Dneska mam pocit, že jsem nějak nic pořádnýho neudělala. Za to jsme ale všechno na netu vyřešili, co bylo třeba, a to taky nikdo jinej neudělá, takže co už, že tu hniju..

O Londýně jsem tady moc kecat nechtěla, protože spousta věcí záviselo na jinejch lidech, takže jsem měla pocit, kdybych tady o tom mluvila, že bych mohla něco zakřiknout. Takže vám to řikám až dnes, že si zejtra mizim a vracim se až v úterý. To máme skoro tejden. Všechno je zařízeno a snad to i všechno vyjde tak, jak by mělo a jak bylo domluveno a naplánováno. Včera jsme byli po škole s Běsem vyzvednou lístky na autobus a ještě před tim jsem si udělala radost v podobě povlaku na činely. (O míře radosti pro vás by se dalo pochybovat, ale já jí měla, fakt už mě nebavily ty řezající činely do prstů. Nehledě na to, že se pronesou jak starý svi*ě:D) Nakonec jsme skončili zase ve Světozoru. Když oni to tam maj tak dobrý .. a ty jejich fresháky:P A vůbec, co já vám to tu píšu, vy si to přečtete, a já si tam příště nesednu, kolik vás tam bude.

Takže, přátelé, tímto se s vámi loučím, pokud chce někdo něco z Londýna přivést (pár takovejch tu bylo), tak pište, volejte, e-mailujte, dokud je čas. Pokud to budou mít a bude se mi chtít, přivezu, dovezu, starou pračku odvezu!

London Calling

Gnochi s těstovinami, prosím

8. listopadu 2009 v 1:04 | Maude |  Blog
Jdu si tak jednou kolem netu a najednou vidim tuhle stránku. Šok! Já mam ještě blog? Ne, dělám si srandu. Samozřejmě, že o tom tady vim, i když za poslední tejden to vypadá, jako kdybych na něj zapomněla. Nezapomněla, ale nebyl čas. Nebyl čas ani na ten nejmongoloidnější a nejkratší článek. Prostě žádnej. Od tý doby, co skončily podzimní prázdniny (ale i v jejich průběhu) jsem dělala tolik jinejch věcí, že na blog nezbyla ani chvilka. Nevadí. Ve čtvrtek jsem aspoň úspěšně složila zkoušku z matiky (musim se pochlubit:D), která mi znepříjemňuje celej život. Jako ta matika. Hlavně ale, že mam zkoušku za sebou. Teď bude od toho předmětu chvíli klid. A co že jsem dělala, když jsem neťukala do klávesnice?

Bylo toho tolik, že už si to snad ani nepamatuju.. Ano! I já si občas něco nepamatuju..:D, ale tak já si zase vzpomenu. Snad. Začněme třeba prvnim listopadovym dnem. To byla neděle a nás čekaly po dlouhý době kapelní povinnosti. Těšila jsem se jak cip, protože jednak jsme ve zkušebně nebyli dlouho a jednak nás čekala tvorba jednoho songu, kterej jsme měli už nějakej ten pátek rozpracovanej. Od čtyř do šesti jsme pobyli ve zkušebně a snad i něco udělali. Michal měl teda připraveno dopředu, protože když jeho to chytne, tak běsní jak o život:). Na tom ale neni nic špatnýho .. teda nemělo by bejt, nebo snad jo? A tak jsme se i my dvě s Třešní snažili nějak zapojit a přizpůsobit, a mam pocit, že se to i povedlo. Po zkušebně bylo najednou takový ticho a prázdno. Rozloučili jsme se s Marry a s Běsátkem (to vypadá, jak kdyby nás v tý zkušebně bylo aspoň pět:D) jsme obtěžkáni zavazadli vyrazili do nejbližší kavárny. Nakonec jsme skončili v Palladiu na kafi a když už nás to přestalo bavit na jednom místě, přesunuli jsme se na večeři na druhý. Probrali jsme pár věcí, dali si nejdražší Yellow Label ever a domu jsem se nedostala dřív jak ve čtvrt na jedenáct večer (nebo že by ještě později? paměť je svině:D, kór když se do toho pletou další věci). Nevadilo mi to ale.

A najednou přišlo pondělí. Světe div se, ale dopoledne jsme si s Běsem dali sraz u nás, protože bylo potřeba vyřešit ještě několik věcí ohledně naší cesty do Londýna, která už se tak neskutečně rychle blíží, a na kterou už se konečně můžu začít těšit. Kolem desátý jsem ho měla doma, tak mohlo začít naše netběsnění. Takyže (to je taky slovo jak enóno) začlo. V čase oběda jsme si vytvořili oběd a bylo nám fajn. Teda až do tý doby, kdy jsme v dešti stáli skoro půl hodiny na vlak - jak naivní jsem byla, když jsem se domnívala, že ten vlak mít zpoždění nebude. Jenže tady se potvrdilo pravidlo, že vždycky, když něco potřebujete, tak se to pose*e. Naštěstí byly další alternativy "doručení se Běsa" do centra. Já jsem se vrátila domu, poklidila a vyrazila o několik chvil po něm do centra na vyřizování čehosi - to vědět konkrétně nepotřebujete:D. V životě jsem v tom místě ale nebyla, takže jsem trochu hledala a dostala se do míst, kde kdyby mě chtěl někdo znásnilnit, tak si klidně může. Teda ne, že bych mu to snad dovolila:D, ale pomoci byste se nedovolali ani za velký hnědý a sotvakdo šel okolo. To jest k pondělku, o škole se předpokládám zmiňovat nemusim. Domu jsem přišla vzhledem k celodennímu dešti a nechucenství vzít si deštník (kterej by mi to stejně zfouklo někam pryč při takovym větru co byl) promočená a čvachtaly mi boty. Jaký to "libý zvouček".

Úterní překvápko po lekci zpěvu (samozřejmě ne mojí - u mě už je to totiž marný:P - ale to nebudeme rozebírat. Ono by se totiž pak zjistilo, že ne každá lekce zpěvu je .. no nic), nabití energie ve Světozoru (neznám lepšího místa - tohoto druhu samozřejmě, dobrejch míst je totiž spousta) a cesta domu. Všechno (se) totiž jednou pomine. Středeční škola, vyvrcholení mýho nervu před zkouškou, opakování si, hledání londýnskýho gauče a přechod ze středy na čtvrtek. Ve čtvrtek nebyl na nic dopoledne čas. Opakovala jsem si jak divá, ve dvě přišla na místo zkoušky a nikdo tam nebyl. Co si myslet? Já měla strach, že všichni už dávno někde jsou a s radostí počítaj a ono se po chvíli ukázalo, že velký hnědý. Byla jsem tam správně. Spočítala to správně, ústně obstála a měla klid. Mam to zapsaný. Yahoo!

To ale nebyl ani zdaleka konec všeho běsu. Ze školy k babičce, potom dvakrát delší cesta busem na Florenc. Zjištění, že ve zkušebnách neni ten, co má bejt. (A co má jako bejt?) Přečkání na žižkovském mrazu a zkušebna od šesti hodin. Dvě hodiny hraní, práce na Demon Eyes, opuštění zkušebny. Hlad jak smrad. Rozloučení s Marry a nápad jít se někam najíst. Hurá, konečně jídlo v ten den. Kus patky chleba nezmiňuju, zanedbatelný to článek mého čtvrtečního jídelníčku. Večeře to ale všechno napravila. Našli jsme příjemnou restauraci a toho žrádla se nemohli nabažit. Výborný. Buď to bylo tim, že jsme byli tak hladoví a nebo to bylo jednoduše vynikající. Mam ten pocit, že přece jenom i v tom největšim hladu jsem ještě pořád objektivní, takže spokojenost určitě nebyla dána jen hladem. A když už tu mluvim o tý restauraci - s Běsem máme takovej nápad, začli jsme hodnotit restaurace tak, jak to vidíme a cítíme my, přece jenom navštívili jsme jich za poslední dobu hodně, takže bude o čem psát.. a určitě to třeba někomu pomůže, když bude hledat a nebude vědět kam zajít. Tak nekompromisní Běsi jste ještě neviděli, takže se třeste! xD

Po večeři se zjevil nápad hledat nejbližší internetovou kavárnu k zařizování několika věcí k Londýnu. Člověk by neřek, že bude mít takovou smůlu! Po strašně dlouhý době tahání věcí ze zkušebny a chození venku jsme našli jednu, která za několik minut zavírala a měla vedle sebe jakousi travesty show - tam bych se i koukla:D. Jenže my museli dál. A tak jsme prošli další kusy Starýho i Novýho Města a nic. Až když jsme se totálně vysílený a nas*aný (dobře, přiznávám, naštvaná jsem byla asi jen já xD) procházeli kolem bordelu Darling Cabaretu nebo jak ono se to .., zjevila se před náma fata morgana v podobě dost pochybný internetový kavárny vedený nějakym Indem. Checkly jsme to a nic se nám nestalo. Jedinej problém byl, že se blížila půlnoc a s ní i odjezd posledního vlaku z Hlavního nádraží, kterej jsem musela stihnout a kterej si měl pak stejně v klidu asi dvacet minut zpoždění. Moc jsme toho nestihli. Dalo by se říct, zhola nic:D.

Hmm, a týden se chýlil ke konci. Po čtvrtku je jako dycky pátek. V pátek školu nemam. Ale měla jsem další zařizování, o kterym se zmiňovat nebudu, jelikož by to pro vás nebylo nic záživnýho a nic zajímavýho se při tom ani nestalo. Jen ještě na závěr řeknu - haha, nemyslete si, ten závěr bude ještě hodně dlouhej - byla jsem pozvána i s mou drahou polovičkou, jak v pozvánce stálo, na narozeniny mojí bejvalý spoluanarchyžačky xD. Tak jsem šla. Cestou tam jsem se ještě s Běsátkem stavila v My Národní, kde jsme se obohatili bublifukem, kterej nám dělal dneska při surfování po gaučích radost:P a kterej nám ještě dělat bude a díky kterýmu mě napadlo .. no nápad, co jinýho:D. V Nevinnym baru byl nedostatek máty, takže Mojita, na který jsem se těšila celej den, jsem se nedočkala. Zato jsem se dočkala asi nejhorší Pina Colady, co jsem kdy pila. A že já jsem jich už vypila! Tohle byla moje druhá:D. No ale fakt vošklivá. Tak jsem jim tam aspoň sebrala čtyři brčka na Frappé nadoma, muhehehe! Pokecala s pár lidma z bejvalý třídy a kdyby ten barman, nebo kdo to měl na starosti, furt nezvyšoval hlasitost hudby, pokecala bych si i víc. Nakonec ale nebylo slyšet vlastního slova, tak jsme se s Běsem odebrali na ulici za klidem - to víte, rozmazlení hudebníci:D. Ne, jen lidi, toužící po tichu, klidu a slyšení slova svého! Navíc nás čekala ještě další štace u horkýho jabka a horký hrušky, trocha soukromí a nechtěný návrat opět poslednim vlakem po půlnoci domu.

Já vim, už jsem slibovala závěr, ale ještě bych se chtěla zmínit o dnešku. Konečně mam nový přezkáče, kde mě nic nedere, neškrtí a já si budu moct konečně užívat na svahu. Fakt se těšim na hory. V podvečer jsem navštivila zase Běsa - tentokrát v jeho sídle a konečně, to snad chce i potlesk, jsme dali dohromady ty gauče - vy stejně nevíte, o jakejch pohovkách tu pořád mluvim. To je jedno:D. Se brzo dozvíte.. a já jdu chrápat, mějte se a ..už nevim, čus!

Velký dýňový pozdrav z UK

2. listopadu 2009 v 0:01 | Maude |  Fotoblog
Aby těch dýní tady nebylo málo.. ukořistila jsem jeden britskej kousek - by švestra sk8nooky. No je fešná ne? Má dobrej chrup:D
:P