Leden 2010

Škoda, že to netrvalo tejden

29. ledna 2010 v 22:27 | Maude |  Fotoblog
Ještě dnes před několika hodinama jsem se hmoždila na poli s běžkama a extrémně sociálníma botama, ve kterejch pomalu nejde ani ohnout noha, a myslela jsem si, že tohle mi nikdy chybět nebude. A světe div se, máme zhruba o deset hodin víc a mně to chybí! Jak ráda bych se teď na to pole vrátila. Jak ráda bych ze svý lyže zase ometala ty kila sněhu, co se mi tam lepily a o sto metrů dál na mě čekal navoskovanej Běs a hůlkou do sněhu si vyrejval větu "Umřu smíchy" (Fakt podpora..xD) Dobře, ať se mi zase směje, když visim na plotě při jeho přelejzání a noha se mi boří do přes metr hluboký závěje. Ať se mi směje, když nadávám a nohu mam zaklíněnou mezi zasněženejma větvema a nemůžu jí vyndat. Fakt! Hlavně ať nesedim tady u počítače s vědomím, že tohle skončilo.

Jinak jsem se měla velice dobře. Byly to dny, kdy jsme si odpočinuli (pokud nás zrovna někdo neotravoval po telefonu!) od městskýho shonu, práce a učení. Dopřávali jsme si nejenom dobrého jídla a pití (vše ve zdravé míře samozřejmě), ale taky relaxace, koulovaček a bitek ve sněhu, běžkování (i když o užívání si tohoto bodu by se dalo jistě pochybovat:D), večerní sledování filmů na ntbku, hudby a kytary, bublinkový koupele s kachničkama:P, hraní her (tímto děkuji Marry za zapůjčení) a hlavně, jak už jsem psala v předchozim článku, užili jsme si jeden druhýho. Toho se ale nikdy nenabažíte .. proto bych se tam ihned vrátila. Ještě pár dní by neuškodilo. Nicméně budou zase jiný věci, teď je potřeba dodělat zkouškový a pak se uvidí, na co se bude moct člověk soustředit.

Nuže .. něco málo fotek, opravdu jen minimum, protože nebylo moc času (na nic, natožpak na focení, bohužel) .. experiment v podobě pečenýho kuřete na olivách a cherry rajčatech, náš medvědulák se špičatym čumákem a další najdete v celym článku:

A vy jste o tom snad pochybovali?

25. ledna 2010 v 22:52 | Maude |  Blog
Já teda rozhodně ne. Že mam ráda hudbu a že jsem pro ní schopná zmrznout nebo si ukopnout palec a pak táhnout na ledu kombíčko, co se pronese, a běžet s nim na bus. Ale popořádku. Mluvim tady o dnešku. Zase nápad jak něco. Dojet mezi učenim a školou na chatu pro kombo a boty na běžky, abysme si mohli ve středu a další dny po zkouškách s Běsem nejenom užívat jeden druhého, ale taky lekcína kytaru, běžkování, odpočinku, hraní her, čumění na filmy apod. (To nemusim vypisovat, napíšu až potom:P) Zkrátka aby se něco takovýho dělo, bylo třeba se dnes nějak dostat na chatu. Ne, že bych na to mezi učenim na zkoušky a školou měla nějak extra čas, ale co člověk neudělá, aby se měl dobře. Tak jsem se už za tmy a za zimy (ta byla sice celej den) vypravila na chatu. Přivítala mě uplně ledovatá silnice a metrová závěj před vrátkama, do který jsem musela zapadnout, abych si vůbec odemkla. Když už jsem odemkla, vrátka nešly otevřít, protože tomu bránil tvrdej sníh za nima. Lomcovánim jsem je ale pootevřela na škvíru alespoň pár centimetrů a dostala se do zahrady, abych se mohla dál brodit sněhem až ke dveřim. Fajn. To by k těm dveřim ale nesměla bejt přimrzlá jedna věc (to vám snad ani nebudu řikat, co ty dveře chrání proti "odfouknutí"), a tak začla akce dát tu přimrzlou a těžkou věc pryč. Nešlo to. S vypětim sil jsem za to tahala a táhla, "ale řepu nevytáhla" xD Zkusila jsem na to i lopatu, ale krom toho, že na mě začli štěkat psi z vedlejších zahrad, se nic jinýho nedělo. (Měli jste mě vidět, dokonalý divadlo) Už jsem to chtěla pomalu vzdát. Pak jsem ale zmrzlejma rukama začla odhrabávat sníh kolem a zkoumat, kde je to přimrzlý. Kopala jsem do tý věci ze všech stran a furt nic. Nakonec jsem si pomohla nějakym dřívkem, co tam leželo na okně a tu těžkou svini odloupla. Popadla jsem kombo, očistila ho trochu od pavučin a šla pro boty na běžky do pokoje, kde nefunguje světlo. Za svitu mobilu jsem hledala boty. Nenašla jsem. Protože mi nezbejvalo už moc času na bus, abych se mohla vrátit zpátky, vzala jsem kombo, zamkla a vracela se hlubokym sněhem zpátky k vrátkum. Ty byly pootevřený tak, že se tam sotva to kombo vešlo (já měla mezitim hlavu v křoví:D) a posadila ho do tvrdý závěje na ulici. Pak jsem se protáhla já a snažila se vrátka zavřít. Marně. Překážely tam tuny odhrabanýho sněhu. Tak jsem ho začla nohou likvidovat, protože jsem fakt spěchala a jak tam nebylo na stání ani dvacet cm místa, o jeden ledovej ker jsem si dala takovou perdu do palce, že ho cejtim ještě teď. Načež jsem zavrávorala a druhou nohou si na něj ještě dupla. Do toho mě šikanoval pes odnaproti svym štěkotem. Nakonec se mi ale vrátka podařilo zase zavřít a zamknout, takže jsem po ledu běžela s ochromenym palcem na autobus, protože jsem měla už asi jen tři minuty. S kombem těžkym jako svině, který se nedá nijak uchopit, na ledu .. už jsem se viděla, jak padám a jak padá kombo na mě. Naštěstí jsem na bus dorazila bez uklouznutí, svezla se a od busu zase domu s tou těžkou krávou. Pronese se. Doma se pak dozvim, že boty na běžky se nacházej tam, kam ve středu jedu .. no aspoň že jsem na tý chatě chtěla i to kombo, jinak by mě ta zbytečná cesta a námaha s tim spojená vážně asi vytočily.

To je zase tolik organizačních věcí .. to vám snad ani nebudu vyprávět. Ale už se vážně těšim na to, až v tu středu budu odcházet ze školy. Snad úspěšná. Mimojiné se těšim i na zítřejší ráno, kdy si tady pan *M* vyzvedne *T*(ěžkou) *K*(rávu) - rozuměj kombo, a pár dalších věcí, abysme to všechno měli organizačně vyřešený. Pak se podívám na to, jestli jsem schopná udělat jednu věc na anglinu a nebo jestli ji nechám na další tejden (můžu si vybrat.. hehe), takže bych teoreticky ani nemusela zítra do školy, protože opravdu nevim, jestli jsem toho zítra schopná. Asi ne. Ale tak na to se ještě podívám.

No a jakej byl uplynulej víkend? Z poloviny učící a z poloviny běsnící. Ze včerejšího běsnění v *K* jsem si odnesla pěknou modřinu na lejtku - a to když se mě někdo snažil hodit do sněhu, následně mi ten sníh zarvat za krk, do držky a na hlavu. To jsou mi nápady. Si nemysli, že ti to ve *VP* projde! Mimo jiné jsem se dozvěděla i spoustu jinejch věcí o sobě a taky co bylo, když bylo tohle a tamto. (Máte jasno, já vim..) Krom dozvídání se, jsem se snažila i já něco říct, tak snad to nebylo marný. Co ale marný bylo, bylo naše zvláštní mrznutí a čumění do hlubokýho potoka a nejití do tepla, když jsme vlastně mohli. Njn, tejrat se musí. Pak se ale dostavilo příjemný rozmrzání v teple v ještě příjemnějším objetí ..:-)

Jak vypsat noty pro housle

23. ledna 2010 v 0:56 | Maude |  Blog
Tak to mě dostalo. Nikdy by mě nenapadlo, že se přes tuhle větu někdo může dostat na muj blog, a přece. Zajímavé. To bych tu měla asi napsat nějakej návod, aby když už tu zase někdo bude, měl jasno. To bych to ale nejdřív musela vědět a o houslích já nemam ani páru. Vim že se to opírá pod bradu a že to má čtyři struny a že je to ze dřeva, to je asi tak všechno. Nojo, jsem houslový neznalec, budiž, ale znám zase jiný věci .. Nebo se tim aspoň uklidňuju a nabubřele si myslim, buhví jaká to neni pravda. Ale omračovat vás tady mejma znalostma například o bicích a o tom, jak správně má bejt ořezaná tužka, když chcete kreslit, to nebudu (to jsou stejně kecy a je to individuální podle toho, co komu vyhovuje a co se líbí). Stačilo, když jsem včera omračovala ve škole svojí prezentací na téma Lisabonská smlouva. Taky akce. Byla jsem vynervovaná už den předem, protože jsem ani netušila, jestli mi ten profesorův pc vezme tu prezentaci ve formátu, v jakym jsem jí měla, a taky jsem se netěšila na to, až na mě všichni upřou zraky a budou mi viset na slovech. Nakonec jsem to zvládla a myslim, že se to povedlo. Aby ne, copak jsem nějaký béčko?

Prezentací jsem završila školní týden a dnes si uživala volna. Bylo to potřeba. Sice jsem byla ve škole jen úterý, středa a čtvrtek, ale nějak mě to všechno vycuclo. V úterý jsem splnila nad očekávání (- připomíná mi to hodnocení z HP, kéž bych si vzpomněla, jak to tam bylo .. asi to najdu:D) test z angliny, kterej byl asi mimořádně students friendly:), ale potěší to. Ve středu následovala první část španělštiny a ve čtvrtek již zmíněná prezentace. Uteklo to. Stejně jako dnešní den, kdy jsem skoro nic nestihla. Pomalu ani dojít si na záchod a už jsem běžela na autobus, abych si mohla skoro deset minut vyhnít v metru, který se rozhodlo, že prostě nepojede. To jsem taky nikdy nepochopila, proč rozšiřujou konečný, když tam jede až každý druhý metro .. moh by mi to někdo vysvětlit?:D Ne, radši ne, tyhlety rádoby úsporný důvody radši nechci vědět. Pak jsme s Běsem vyrazili do Bontonlandu vyměnit Resistance za novou Resistance a tak se na ní tady tak zálibně dívám .. už je ale pozdě. Místo toho mi tady jede Sunrise Avenue a už bych rozhodně měla jít spát. Místo toho mi ale jezděj prsty po klávesnici tak zběsile, že to prostě nejde se odtrhnout. Jo, chybělo mi to. Přes tejden jsem měla psavou náladu a nemohla jí ukojit.

No a co dál? Než pujdu spát, zadoufám si, že snad tohle neni muj poslední příspěvek za tenhle tejden .. a ani za ten příští:D. Snad, i když času taky moc nebude. Poslední (poslední pro měsíc leden) dvě zkoušky mě čekaj totiž ve středu a hned ve středu večer hodlám vypadnout s mojim Běsátkem do našeho letního sídla, který se stane i sídlem zimním a kde si oba odpočinem pár dní od učení. To bude zase takovej ten pohodovej, nic nemusící a žrací čas .. jo, těšim se:) Oběma nám to prospěje. Jak by ne. A jako vrchol všeho nás čeká v pátek ples. Pokud se na něj teda rozhodneme jít. To se ještě uvidí. Ale jako odměna po zkouškách je to všechno hezký, takže motivace je snad dostatečně silná. Ovšem teď už jdu chrápat, protože začínám mít šílenej hlad, to se musí zaspat! Brou:-*

Vážně to pomáhá

15. ledna 2010 v 23:09 | Maude |  Blog
To by člověk ani neřek, jak mu pomůže, když někde veřejně napíše sprostý slovo. Ono to ale fakt pomáhá. Hlava bolí, ale uvnitř je mi líp. Vážně. A to jsem se byla před čtyřma hodinama projít a vrátila se naprosto v pohodě, ale někde uvnitř to ještě bylo. Teď už neni. Teď chytim všechno za prdel (možná i za něco jinýho, muhehe:-D) a dám se do učení. Sakra, to by bylo, aby sem ty zkoušky nezvládla! Musim se soustředit na jednu věc a myslim, že tohle je v tu chvíli to nejdůležitější. Mam sice zrovna chuť na jiný činnosti, ale ty si budu moct dopřát potom. Věřim tomu. Musim věřit. Jsem optimista. (Ha ha .. ale já tomu fakt věřim) Takže víkende, nebo spíš soboto, co už seš skoro za dveřma, neuteč mi tak rychle, ať mam na to nějakej čas. V neděli bych si totiž chtěla na chvíli to učení z hlavy zase vymazat a nahradit to jinejma myšlenkama a konverzací. To mi totiž chybí. Uplynulej tejden jsem moc nemluvila. Chyba. Ale nedalo se s tim nic dělat.

Proč píšu tenhle článek? Protože prostě dneska chci napsat třetí článek a už mi v tom nic nezabrání. Bude sice totálně o hovně, ale já potřebuju psát. Musim a chci. Dneska jsem vážně nebyla připravená na to, že páteční večer strávim doma u pc. Nechtělo se mi. Teď už mi ale nic jinýho nezbejvá. A nic hroznýho už se ani nestane, když to tak bude. Chvíli jsem si tu připadala jako ve vězení, tak jsem se musela jít projít aspoň k rybníku a přes lávku .. bečel tam beran. Strašně nahlas a v tý tmě tam, znělo to dost zajímavě. Taky jsem procházela prázdnejma ulicema u nás v satelitu a nahlížela oknama dovnitř. Zajímá mě to, jak to vypadá jinde, kde se svítí, kdo tam žije a co se tam asi děje. Baví mě představovat si, jak to vypadá i tam, kam nevidim. Jsem magor? Nevim, ale tohle mě fakt zajímá. Nahlížet k cizim a pozorovat. Obecně mě vlastně baví sledovat lidi. I když k nim mam takovej zvláštní .. odstup, baví mě je sledovat. Jaký jsou, jak vypadaj a jak se chovaj. Proč asi dělaj zrovna tohle apod. Lidi jsou na pozorování hodně zvláštní, jsou tak jiný a přitom vás někdy překvapí, jak se v nějaký situaci chovaj uplně stejně jako vy, nebo jako někdo, koho znáte.

A už zase brečim. Sakra, proč bych se měla stydět to tady napsat? Proč? A přesto to tak bylo. Teď už na to ale seru. Teď neni proč to skrejvat. Navíc teď to neni kvůli nějakýmu "neštěstí", naopak .. tohle jsou slzy "štěstí" (zní to ještě debilnějš než to vypadá) a za ty se prostě stydět nemusim. Nebudu. Co se ale mezi tim, co píšu, stalo, to už si nechám pro sebe. Snad aspoň někdo to ví. MTMRMB:-*

Připadám si jako klaun, a ty já nemam ráda

15. ledna 2010 v 22:30 | Maude |  Blog
Pod happy-face maskou se skrejvá před celym světem. Nemá rád lidi. Je nevyrovnanej a ještě víc nesnáší svojí práci. Lidi nemaj rádi jeho. Začíná se jich bát. V životě něco posral a aby na to zapomněl utekl pryč a stal se klaunem. Nasadil si masku a už si jí neumí sundat. V noci, když je sám, užírá se tim, co udělal a namlouvá si, že zas bude líp. K tomu, aby bylo líp mu ale něco chybí. Ve dne je zase tim usměvavym klaunem .. a tak to jde pořád dokola.

A jak jste si mohli všimnout, mam nahovnoidní náladu. Bolí mě hlava, nic se mi nechce a nic mi taky nejde. Když už by se mi něco chtělo, neni to možný, protože starej počítač si řek, že bude protestovat a tak nejde zapnout a já nemůžu pokračovat ve svý rozepsaný detektivce. Kurva! Jo, jsem sprostá. Ale vy sami jste mi řekli, že pokud mě něco sere, že se z toho mam vypsat. Tak to dělám. Zatim mi to vůbec nepomáhá a mam pocit, že tenhle článek moc dlouho na světě stejně nebude. Jsem psychicky narušená, to vim, už dávno, ale začíná se to ještě zhoršovat.
Potřebuju si zařvat, DO PÍÍÍÍÍÍÍÍÍČÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍ!!! Jo, to by šlo .. Možná už je mi líp.

Řekneme jim, že jsme šoustali mezi malinama a že jsme jim z lednice vzali pivo

15. ledna 2010 v 15:51 | Maude |  Blog
"Aha, a uvěří nám to?"
"Ne, takže jsme z toho venku.."

Mno, zatimco ostatní už maj zkouškový za sebou, na mě teprve zkoušky čekaj. Možná že už bych to za sebou už taky ráda měla , ale na druhou stranu si myslim, že neni kam spěchat. Takže tenhle tejden vypadal asi tak, že jsem se většinou dopoledne na něco učila a odpoledne šla do školy. Nic zajímavýho. Krom toho jsem za poslední tejden přečetla tři detektivky a včera jsem se pustila do jednoho románu, kterej jsem doklepala ve čtvrt na tři ráno. Nemohla jsem se od toho odtrhnout. A to v podstatě nic jinýho než detektivky nečtu. Omyl. Tohle mě fakt chytlo. To je taky důvod, proč jsem se obešla bez počítače a bez blogování. Ovšem nevim, čim vyplnim ten čas mezi zkouškama, už nemam co číst. (Běda mi, až něco zase rozečtu .. Ale znáte to, a zná to v podstatě každej. Místo aby se učil, vyhledává všemožný jiný činnosti a aktivity. Ty, co to nedělaj /a znám pár takovejch/ tak ty maj muj velký obdiv;-))

Mam tady otevřenej katalog Oriflame a neustále tu nasávám vůni jedný EdT. No to je dokonalost sama. (Na to, že vám sděluju samý podstatný informace, jste si už mohli zvyknout.) Prý pro nonšalantního muže:D. Už jsem si jí chtěla koupit. Dneska ráno se mi podařilo kupodivu k včerejšímu čtecímu běsu vstát poměrně brzo, takže jsem se pustila rovnou do španělštiny a kolem oběda jsem měla hlavu tak nafouklou, že toho pro dnešek asi už nechám. Dyť je pátek! Stejně jako před tejdnem čeká *M* na *M* (a aby toho nebylo málo, do toho lustruju blog jiné *M* xD, a tímto jí gratuluji ke všem úspěšně vykonaným zkouškám;)), až se vrátí z Brna a až se budeme moci sejít buď na *M*(Asně) nebo třeba na *M*(Uzeu). Copak já můžu za to, že to všechno začíná na *M*? Taky bysme se mohli sejít jinde, a to kdyby já *M* jela k němu. V tom případě bysme se sešli v *K*, ale kdyby on *M* jel ke mně, sešli bychom se v *H*. Sakra, škoda, že prdel nezačíná na *M*. A vy z toho určitě máte hlavu jak *M*(Eloun), nedivim se vám.

Z inspirace na Lookletu (stránka, u který se dá strávit tolik času .. no hrůza, o zkouškovym nedoporučuju - což jsem ovšem nestihla předem varovat Marry:D, promiň) jsem si koupila v tejdnu šaty. Ano, vidíte dobře. Maude si koupila šaty. Jednoduchý. Černý. A hezký. A to ne proto, že mě čeká za čtrnáct dní ples (plesový šaty totiž mam) (možná i víc plesů, pokud budu hodná - ale chci vůbec bejt?), ale tak čistě jen z toho důvodu, že se mi moc líbily a hodí se nejenom do společnosti, ale i ke Steelům. No nekup to prostě! (*Zubí se*) Inu, co bych ještě dodala. Snad to, že se tu už dvě hodiny přemlouvám k umytí hlavy a pořád se mi do toho nechce, protože je tady poměrně zima. A tak mě představa, že mi bude mrznout krom nohou a všeho toho, co mi doteď mrzne, i hlava, mě moc neláká. Mam takovou divnou náladu. Možná neni tak extra psací, ale je taková .. řekněme "rozverná" (jeez). Jdu si ještě poslintat k foťákům (už mam vyhlídnuto, ale chybí mi ještě pár "drobnejch" k tomu, abych se stala šťastným majitelem. Třeba se stane nějakej zázrak.) u nichž jsem včera taky strávila nějakej ten čas. Pak do tý koupelny no, nic jinýho mi nezbejvá. A bude-li se mi chtít, což se mi chce, možná se ještě uvidíme.

Kde má ta kočka oči?

10. ledna 2010 v 21:10 | Maude |  Blog
Máme zase neděli. Konec neděle. Nijak zvlášť mě to netěší. Nechci, aby končil víkend a pondělí bylo za dveřma. Ještě na pondělí nejsem připravená. Celej tejden se táhne jak holub z nosu (omlouvám se za nechutnost:D) a když konečně přijde pátek a po něm víkend, skoro si ho nevšimnu a je zase pondělí. Hrůza tohleto. A to ještě nikam v pátek nemusim, ale stejně mi to přijde pořád hrozně krátký. Na druhou stranu jsem si to užila. Stejně, jak jsem plánovala. V pátek večer jsem vyrazila do Prahy a nebejt půlhodinovýho zpoždění vlaku kvůli sněhu, byla bych s tim všim ještě spokojenější. Ale aspoň jsem přijela na Masnu a už se na mě čekalo a já nikam nemusela sama, šli jsme spolu. Po vrácení klíčů ve zkušebně jsme potkali "zvláštní" osobu, co se k nám přidala a šla s náma na metro a pak, kdybysme nevystoupili na Vyšehradě, mluvila by dál. Neřikám, že byla špatná, ovšem byla něčim hodně zvláštní. Nedokážu říct čim. Na druhou stranu je příjemný potkat na ulici uplně cizího člověka, dát se s nim do řeči a dozvědět se nějaký věci. (Samozřejmě nemyslim potkat nějakýho úchyla s trapnejma kydama)

Ten den jsme asi měli někde předepsáno, že cizí tvorové budou vyhledávat naši společnost. Protože jakmile jsme s Běsem došli na Vyšehrad a zkoumali výšku a kvalitu sněhu zblízka, pověsila se nám na paty černá kočka. (Nebo koucour, ovšem mluvim obecně jako o zvířeti, nerozlišuji tedy pohlaví onoho tvora) Byla krásná. Černá jako noc a v tom bílym sněhu její krása ještě víc vynikala. Vzhledem k tomu, že už byla tma, působilo to všechno tak nějak tajemně. Dotyčná bytost se nenechala odradit a celou cestu šla za náma. Jako by nám chtěla něco říct. Když jsme se pak zastavili a kočka se nám začala otírat o nohy, dopadlo na ní světlo z pouličního osvětlení a člověk by čekal, že jí zasvítí oči. Nic. Oči stejně černý jako ona sama. Skoro to vypadalo, že žádný nemá. Zase jsme se rozešli a ona se nás nechtěla pustit. Záhada. Stejně jako onen smyslnedávající text, co je napsanej na elektrický skříňce u kostela Sv. Petra a Pavla. Aspoň je nad čim dumat. Půlnoc jsem krásně oslavila na Hlavnim nádraží ve vlaku, kterej měl opět krásný zpoždění. A tak jsem se, dokonale zapadaná a se zmrzlou kapucou a všim, co bylo vystaveno mrazu, dostala domu až po jedný ráno. Hlavně, že jsem se ale dostala.

V sobotu na mě čekalo odstrojení vánočního stromku a večer sraz opět s Běsem. (Už bych mu mohla taky začít řikat jinak, co řikáte? Běs je sice fajn, ale zdá se mi to najednou takový tvrdý. Mno, já na něco přijdu:-)) Všechno zapadáno, a tak dostat se do deset minut vzdálenýho bytu od nás, a jít ke mně a pak zase zpátky, to je taky silnej zážitek. Nastěhovali jsme si tam pár nezbytnejch věcí jako například konvici na čaj a šli prozkoumat bodláky k potoku. Po tom už mě ten sníh vážně přestal bavit. No co to je, když vám sněží (ať jdete jakymkoliv směrem) do ksichtu a nemůžete se ani podívat na toho druhýho? Ale jinak jsem se sněhovou pokrývkou spokojená. Lepší než hnusná městská šeď. Večer jsme strávili v konverzaci u velkýho množství růžovýho sektu, takže to na nás začlo mít po chvilce docela vliv. O to to bylo všechno zajímavější. Zbytek si nechám pro sebe;-) Ráno téměř královská snídaně, vytírání podlahy se zbytkem sněhu, probourávání se na autobusovou zastávku a pak .. už nic.

Při psaní článku mě napadlo, aby to tu bylo takový .. zajímavější a barevnější (v případě prvního obrázku sice o barvách nelze mluvit:D), že si k tomu budu sama ilustrovat obrázky (byť o umělecké hodnotě nelze hovořit, ale aspoň mě to baví:P). Občas. Pokaždý bych to asi trochu nestíhala. Uvidim, jak mě to bude bavit. Dneska extrémně. Ještě by to k tomu všemu sice chtělo skener, ale tak co. A ačkoli to bude znít jakkoli infantilně, v tuto chvíli bych nejradši "nasedla" na balon a odletěla někam pryč, daleko, kolem světa třeba .. s ním.

Jak jednoduše z dobrého čaje udělat hnusný čaj?

8. ledna 2010 v 15:29 | Maude |  Blog
Jak řikám, jednoduše. Na to nepotřebujete ani recept. Ani litr citronu už to nezachrání. No co, stejně to pujde za chvíli ven:D. Muhehe. Trochu mi to tady uvízlo, ale nebylo o čem psát. Průměrnej týden. Jestli se něco stane, tak to bude dneska. Jo, hodně jsem se na pátek těšila. V podstatě celej tejden nemyslim na nic jinýho, než že bude pátek a po něm přijde víkend. Celym tejdnem jsem tak nějak proplula a ani nevim, jak. Počítač jsem viděla jen z dálky a když bych na něj měla čas, nebyla chuť. Jo, detektivky maj svoje kouzlo. A pan Harley Quin předevšim. Jen jsem nečekala, že se z něj nakonci stane to, co se z něj stalo. I když on je ten konec takovej nedokončenej. Nebo možná typu "domysli-si-sám". Takže jsem si to třeba domyslela špatně (Značně o tom pochybuji xD), who knows?

Dneska mam volno (jako každej pátek). Už od rána tady pěkně padá. To budou zase bitky ve sněhu. Těšim se. A nejlepší na tom je, že se budou odehrávat na Vyšehradě. Co je na tom nejlepší? Asi to, že o tom místě už přemejšlim pár dní a že to místo pro mě cosi znamená. No a včera se dozvim, že tam dnes asi budu mít cestu. Proč ne. Taky mi po tejdnu přijede moje milované Běs z Brna. Nejdřív nás ale čeká vyřizování ve zkušebně a pak hurá na Vyšehrad. A pokud nezkolabuje doprava (neni nad vlastní, ale pokud zustane na druhym konci republiky, nedá se nic dělat) můžu se těšit na zajímavý sobotní večer, noc a kousek neděle. To bych ale předbíhala:P Všechno ale jistí Starbucks.

Asi potřetí za sebou mi tady jede Butterflies & Hurricanes bez hudby. Samotnej zpěv. Jednoduše skvělé a vynikající. V-Y-N-I-K-A-J-Í-C-Í ! (Sorry Marry za uzmutí tvého psacího stylu, ale nemohla jsem si pomoct:P) Chtěla bych umět zpívat. No jasně, takhle asi těžko, ale aspoň trochu. Kousek. Maličko. Aby to aspoň trochu k něčemu bylo, protože pak se s tim dá pracovat. S tim mym sotva. Budu se muset uklidnit tim, že umim zase něco jinýho. (Dlouho pátrá v paměti a nějak si nemůže vzpomenout ..:D) No nic. Jdu si radši umejt hlavu a odhrabat sníh nebo něco takovýho. Zatim se mějte.

O pár minut později. Nebo že bych ještě nešla? Mam trochu tvůrčí náladu, ale s blogem to asi nebude mít nic společnýho. Možná bych se mohla zase po pár dnech, týdnech .. pustit do kreslení. Ale já se do něj pustila a ani to nevíte. Zapomněla jsem to tady zveřejnit. Budu to muset dodatečně nějak vyfotit a vystavit (Protože mi to nepřišlo zas až tak hnusný). Jedinej problém je, že už mi to nepatří. Darovala jsem to. A už hodně dlouho (řekla bych od srpna) mam cosi (nebo spíš kohosi) rozpracováno a pořád se nemůžu dostat k dokončení. Ale on si to sakra zaslouží! Tak třeba se na něj o víkendu usměje štěstí .. Teď už ale vážně, jdu si nabít baterky do foťáku, pak na ten sníh a nakonec do tý koupelny. Přeju vám hezkej víkend.

Při brouzdání netem jsem si vzpomněla na .. Stand By Me

4. ledna 2010 v 0:07 | Maude |  Oblíbené
Já teda nijak zvlášť Oasis nemusim. Nikdy mě nebrali skandální bratři Gallagherové (no dobře, Liama ještě beru) a jejich namachrovaný kydy, ale hudbu jsem přežila. Nemam k ní odpor. Ten jsem si možná vybudovala až v kapele při hraní Don't go away, to mě opravdu nudilo. Naopak na Stand by me mam jen ty nejlepší vzpomínky. Připomíná mi to leden roku minulého, jak jsme to všechno rozjížděli na Chodově ve zkušebně. Byly to hezký časy .. takže jedna vzpomínková.


Co mi přinesl rok 2009?

3. ledna 2010 v 19:51 | Maude |  Maude
Jak jsem slíbila, tak činím. Stejně jako loni jsem se pustila do sepsání několika bodů, co mi přinesl uplynulý rok 2009. Každej bod má svou váhu, ale jeden pro mě asi stejně znamená ze všeho nejvíc. Loni to bylo deset, letos se o desítku budu snažit taky. Ovšem nebude to jen tak, takže některý jsou tu jen tak jako "holá" rekapitulace.

1) Na začátku roku dvadevět, to znamená v lednu, jsem neměla jinou možnost než přetrpět svuj maturiťák. Vy, co mě znáte, víte o mé nechuti k šatům a podobnejm oblečkům. Nakonec jsem si teda šaty vybrala a oblíkla. Společenskou akci jsem tak přežila celkem ve zdraví, ale dvakrát po chuti mi to moc nebylo. Představovala jsem si to asi jinak.

2) Na přelomu února a března mi začaly jarní prázdniny a já jsem je započala ve zkušebně, kde jsem si dobře popovídala s pro mě zatim moc nepoznanym novym členem, zpěvákem a kytaristou Michalem. Následovaly sice prázdniny na blátě, takže jsem se na hory dostala jen na jeden den, ale stejně na ně mam krásný vzpomínky. Místo hor jsem pak trávila několik dalších dní ve zkušebně s kapelou, nebo na procházkách s Michalem.

3) Blížila se polovina března a ve mně se cosi probouzelo. Nejen ve mně, i na druhé straně. Nikdo to nečekal, ale nedalo se s tim už nic dělat. Nikdo s tim už nic dělat nechtěl. Zamilovala jsem se:)

4) Od tý doby se všechno změnilo. Měla jsem se dobře a mezi kapelníma zkouškama, vejletama s "mojím" Běsem, jsem se připravovala na maturitu. V dubnu jsem dala na výbornou slohovku, po ní jsem uspěla i u písemný a 25. května jsem to všechno završila u ústní a prospěla jsem.

5) Přišel čas soustředit se na příjímačky na školu vysokou. Na arts management na VŠE jsem se nedostala, ovšem na českošpanělskou manažerskou fakultu už mi to vyšlo.

6) Po x letech toužení o Rock for People jsem se tam v červenci konečně poprvé dostala. Užili jsme si tam spoustu kapel a mezi ty pro mě největší patřili Placebo, který jsem naživo ještě neviděla.

7) V září jsem nastoupila na novou školu a čekal mě předsemestrální kurz matiky. To pro mě byl celkem šok. Já takovej odpůrce matematiky.. Nakonec jsem ale zjistila, že ta matika neni zas až takový nepřítel, takže se mi jí podařilo natrhnout p*del a závěrečnou písemnou a ústní zkoušku jsem zvládla. Ale dalo mi to zabrat.

8) Listopad byl měsícem splněných přání. Musim to tak říct. S Michalem mi totiž přijde, že v podstatě nic neni překážkou a co si člověk usmyslí, to se mu povede. Pravda, na Muse do Londýna jsme se sice nedostali, ovšem .. ten Londýn jako takovej, ten nám přece jenom vyšel. Takže jsem svoje narozeniny oslavila v mym vysněnym městě. Jak já to tam miluju. Nechtělo se mi vůbec zpátky.

9) Začátkem prosince, rok a kousek existence naší kapely, nám náš pan zpěvák oznámil, že si pujde svou cestou. Takže Yellow Label se rozpadl. To ale neznamená, že jsme se rozpadli i my. Nějaká ta kapela přece jenom bude pokračovat. My s Marry jsme zjistily, že pracovat na sobě umíme, jen by to chtělo věnovat tomu čas. Snad nejsem jediná, kdo to chce. Navíc já jsem z toho vyvázla celkem dobře .. ostatně nechte se překvapit:P

10) A na závěr, co by to bylo za rekapitulaci, kdybych se nezmínila o mém "úchvatném" blogu, že?:D Jak už jsem psala v předchozim článku, vydržela jsem to tady rok. Neměla jsem jediný období, kdy by mě blog nebavil (doufám, že jsem to nezakřikla, ale s blogem předchozím se to nedá srovnávat). Konečně jsem našla cestu, jakou se chci ubírat, tak uvidíme, jak to bude dál vypadat. Na Silvestra jsem si pohrála zase s designem a jednoduše řečeno, jsem tady prostě spokojená!