Únor 2010

Seven Nation Army, The White Stripes

28. února 2010 v 23:22 | Maude |  Oblíbené
Taky jedna naše kapelně oblíbená .. a dávám jí sem, protože jí mam prostě ráda, nějakou tu hudbu to tu chce a hlavně - fakt nechápu, jak je to možný, ale zrovna dneska v noci se mi zdál sen, kde mě Jack White balil:D (Jmenuje se tak vůbec? Ve snu jsem o tom nepochybovala:D) No, to jsem fakt nepobrala .. holt sny jsou sny no. Jo a kdyby vás to dál zajímalo, tak já jsem mu nedala šanci, mam přece ♥ráda♥ někoho jinýho:-)

Jsem z toho trochu Confused

28. února 2010 v 23:18 | Maude |  Blog
(Zasvěcení vědí:D) Probírám se starou kapelní tvorbou a vzpomínám. (Ale teda s jakym gustem je zpívaný to "neckline", to je vostrý:D) A vzpomíná se mi hezky, kdybyste to náhodou chtěli vědět. Jo, to byly časy, touhle dobou před rokem. Potom to samozřejmě taky byly další časy, ale tak k tomu se dostanu asi tak nějak zhruba v průběhu března. Nebudeme předbíhat, neni kam spěchat.

Dneska vám asi nic smysluplnýho nenapíšu (jako kdyby jindy jo, no já vim ..). Jsem totiž druhou polovinu dnešního dne naprosto chcíplá a permanentně dehydrovaná. Taky si pořád neuvědomuju, že je dneska vlastně neděle. Ale tak to stejně vědět nepotřebuju. Jediný plodný dneska bylo, že jsem si sehnala nový boty, z nichž mam radost a na který furt koukám. (Co je? Vám se to nikdy nestalo?)

Ale abyste si snad zase nemysleli, že nějak marnim čas, tak to zase ne. Píšu. Ale ne na blog. Je to trochu soukromější záležitost. A pak, nemůžu si dovolit "vypadnout z rytmu" a každej den musim pořádně potrápit prsty na kytaře, co si musej zvyknout na struny. Už si zvykaj. Proto se nedivte, že se jim pak nechce klapat do klávesnice:) Ale žiju, a to je hlavní, ne?

Důvody mého blogového mlčení

27. února 2010 v 23:29 | Maude |  Blog
Nerada bych psala jeden článek za tejden, fakt nerada. Když já jsem chtěla psát v průběhu týdne, a pak jsem to ze čtvrtka zase odložila na pátek a včera jsem to nestihla a dneska to taky sotva stíhám. Sakra. Ale dost stěžování si.

Uplynulý týden a ještě chvilku před tim jsem se měla skvěle. Samozřejmě se drobný nedostatky taky vyskytly, ale to by nebylo ono, kdyby ne. Minulou sobotu jsem navštívila po dlouhý době zkušebnu a měla jsem pocit, že zase ty všechny lidi, co jsem ten den potkala v nákupnim centru, kam jsme jeli pro pizzu, postřílim. A nebyla jsem sama, to mě dostatečně uklidnilo, že chyba opravdu neni na mym přijímači a bylo mi fajn. Ve zkušebně jsme si parádně zahráli. Což se od nás zas až tak nečekalo, vzhledem k tomu, že jsme tam dlouho nebyli. Pustili jsme se taky do nový věci, se kterou přišla Marry a krom toho všeho hraní jsme se nadlábli již zmíněnou pizzou a ananasem k tomu! Jo, my umíme. Navíc ta nová věc od Marry zní naprosto úchvatně, nebo aspoň se mi líbí a líbilo se mi taky, jak jsme se do toho my dva ostatní zapojili.

Ze zkušebny jsem se domu vrátila pozdě, protože většinou končíme až úderem desátý hodiny (jsme přeci slušný:P) a pak začne odvoz. Nejdřív se veze Marry na *ČM*, pak se vezu domu já a nakonec ode mě Běs. Ono se to ale vždycky ještě trochu protáhne, protože je co řešit a na chatě taky většinou co uklízet nebo mejt. Ale nikomu to nevadí. Navíc jsem si myslela, že se následující den vyspim, takže si můžu nějakej ten malej "pozdnější" příchod dovolit. Ovšem s tim vyspánim jsem se poměrně zmýlila, protože v neděli ráno odjížděli rodiče na hory a už od časnýho rána pobíhali a pořvávali po baráku, že se prostě spát nedalo.

Nedělní den proběhl ve vařícim, uklízecim a věšícim rytmu. Nemusim snad vypisovat, jak jsem věšela prádlo, pekla kuře, pekla brambory, převlíkala postele, porcovala další ananas .. nebo jo?:D Já myslim, že malá zmínka stačí. A v pozdějšim odpoledni jsem se připravovala na příjezd Běsa. Přece tu nebudu sama. Já bych tu teda sama nebyla, protože švestra je již doma, ale vzhledem k její usilovný práci na počítači do školy, bych si tu jako sama připadala, a tak jsem si "sehnala zábavu". Běs přijel večer, nastěhoval jsme a pak jsme vyrazili do servisu lyží, potom ještě na nákup a po příjezdu zpátky domu si klohnili večeři. Večer pak utekl rychle.

V pondělí jsem se ráno po snídani nechala přemluvit na ranní běh a ne že by mi to hned po jídle udělalo nějak dobře, ale trocha pohybu neuškodí. Trošku jsme to protáhli a jen co jsme se vrátili zpátky domu, začala tvorba oběda. Kuřecí prsa na červený paprice s rejží. No, dobrý to bylo. Akorát jsme neměli buhví jakej čas na spořádání a už jsme vyráželi do Prahy. Zatimco Běs za svými záležitostmi, já za svejma - což znamená do školy. Když jsme tam krátce před šestou skončila, rozjela jsem se zase domu. Chvilku po mě dorazil ochraptělej Běs, co si doma dával lekci zpěvu a měl pocit, že se asi musí zničit nebo co. Vyvářeli jsme si zase extrémně dobrý toasty plněný rajčetem a ledovym salátem a bylo nám zase fajn. Z postele jsme pak sledovali Psycho a vůbec to byla neuvěřitelná pohoda.

Úterní ráno jako by skoro nebylo. Následovala královská snídaně v podobě jogurtu s ovocem a müsli a pak zase cesta do Prahy (o škole už se nezmiňuju, ta je jasná). Hon na vlak, kterej jel nějak záhadně brzo, ale jak řikám, baví mě tahleta akce, když se snažim něco stihnout. Ale jen ve dvou nebo více lidech, samotnou moc ne. Návštěva restaurace, která byla ukrutně drahá, a tak jsme zase radši utekli a nic si nedali, stejně tam měli jenom dva nekuřácký stoly pro dva lidi. No a uznejte, už tohle je strašně nesympatický, no ne?:D Konečné sehnání čehosi (mmm:P) dobrého a pak návštěva Music City, kde jsme si vyzkoušeli skoro každej činel, binkli do spousty bubnů a pak se přesunuli zase do kytar, kde jsme zkoušeli rozdíly mezi Stratama a Telatama. A já to řikám pořád, Telátka jsou mi sympatický a teď můžu říct, že i zvukově. Tim nechci zavrhovat Straty, ale Běsátko ví, jak to myslim. Pak jsem tam našla trsátko, tak jsem se ho musela ujmout. Muhehe, vy byste ho tam nechali? Mně se hodilo. Po večernim návratu následovala vlastnoruční tortila plněná kuřecim a zeleninou - kam se hrabe Děděk z Kentucky!!? Po večernim vyhládnutí tvorba ovocnýho salátu, kterej byl mimochodem naprosto vynikající!! a dala bych si ho hned teď zase, a pak kytarová lekce s Běsem, která započala moje pořádný a pilný samoučství. Od tý doby dostávaj moje prsty pěkně zabrat a jak řikám, to by bylo, abych s tim za ten příští tejden pořádně nepohla!

Po nadlábnutí ovocnym salátem a kytarovejch lekcí jsme se pustili zase do dalšího filmu. Tentokrát do Deja Vu, do čehož jsem se nemohla zprvu zakoukat. Když se to ale rozjelo a Běs už úspěšně chrápal, mělo to náboj a film jako takovej a námět, se mi fakt líbil. Jen to chtělo ten drive získat ještě před půlkou a bylo by to o mnoho lepší. Po shlídnutí filmu se mi oči samy zavíraly, byly dvě (nemyslim oči, myslim hodiny).

Pak přišla středa a po snídani nastalo balení, který se protáhlo zhruba do (necelýho) poledne. S Běsátkem jsme se museli rozloučit, ale těch posledních chvil jsme si ještě užili. Pak jsem se pustila do uklízení a mytí toho všeho, co jsme použili a myčka to "nepojala". No, někdo to udělat musí. A potom ještě škola. Domu jsem přišla večer a měla jsem dost. Čtvrtek a pátek vynechám, i když se tam taky děly zajímavý věci;-) a pujdu hned k dnešku. Šly jsme s Marry samy do zkušebny a i když to možná bez kytary a zpěvu zní divně, civčit se musí i tak. A tak jsme se zase dopovaly horkejma čajema, lítaly každou chvilku na záchod, ale pěkně jsme si zahrály. Připomněly jsme si spousta starejch songů a pustily se i do nějakejch novejch. A pozor, k překvapení všech jsme daly i Oasis (ty většinou moc hrát nechci, ale dneska to bylo z mojí iniciativy, tak to pozor!:D) Procvičit se prostě musí všechno. Krom hraní jsme si i pokecaly a pořešily pár věcí a domluvily se na nějakejch věcech na příští tejden. To ale snad bude ještě čas se zase rozepsat. Tohle prozatim stačí. Jdu spát. Dobrou.

Zase ty lidi

19. února 2010 v 12:25 | Maude |  Blog
Tak je tady zase pátek. Docela mě mrzí, že jsem se sem nedostala dřív, ale prostě to nešlo. To už je jedno, jsem tady teď! A hodlám si postěžovat .. ne, dobře, jenom tak trochu zmínit. Už pár dní schánim čepici, a když jsem měla dneska volno, vydala jsem se s *O* na nákupy na *S* a tak nějak v okolí. Cestou nám pod kola málem vlítnul uřícenej *P* (*P* jako *P*epa a nebo taky *P* jako *P*ošťák a nebo taky *P* jako *P*ošťák *P*epa :D), no a pak na parkovišti, to už je normální, narazíte na debily jako za celou tu dobu ne. To bych ještě brala. Zrovna tak bych ještě chápala, že já si tu novou čepici snad nekoupim, protože jednak nemůžu sehnat žádnou, která by mi vyhovovala a jednak než seženu tu mou vyvolenou, bude léto. Celou dobu ale probíhalo všechno v poklidu. Až když jsme šli do *A* nebo do *B* jako do *B*erta (vyberte-si-co-chcete) pro nějakou potravinu na večerní pizzu, potkali jsme vola. Já nevim, jak to ty *CH* (omlouvám se všem ostatnim *CH*, co toto nedělaj) dělaj, ale jim dejte k ruce vozejk a oni jsou ho schopný nechat v tom nejužšim prostoru, aby se tam už nikdo jinej nevešel a půl hodiny vybírat (ještě ho pevně držej, abyste s nim nemohli sami manipulovat). Pak když už se milostivě přesunou na jiný místo - tim narušej další váš prostor, kam jste se ukryli a poklidně vyčkávali, než ten *D* (jako *D*ebil samozřejmě) konečně vypadne z místa, kam jste před tim chtěli. Ale dobře, to ještě beru. Ovšem co neberu - JE, že když stojíme *M* i *O* na straně u zdravýho koutku (kde je vždycky nejvíc prázdno, zvláštní, a u uzenin vždycky narváno xD) ten *CH* a *D* v jedný osobě se tam zase zčistajasna odněkud objeví, nasadí asi 30km rychlost a tlačí před sebou vozejk a zezadu narazí do *O*! Omluví se, ale přitom se ještě tak blbě směje. Nechápu to. My stojíme na kraji - v širokym prostoru. Kam ten chlap čuměl, to by mě teda fakt zajímalo. Možná vám přijde, že si tu stěžuju zbytečně a na blbosti, ale tak vám to přijde normální? (A něco sem napsat "musim", tak proč ne zrovna tohle:D)

Určitě se s těma lidma dneska stane ještě něco horšího. Za chvíli totiž vyrážim ven a zdá se mi divný, že by mě nechali pro dnešek bejt:D. Potom bude-li se mi chtít a budu toho schopná, což se mi teď nechce a už teď vim, že toho schopná nebudu (tak přece hned po nemoci nepolezu do zakouřený hospody mezi lidi), mohla bych jít večer na třídní sraz. *M* mě přemlouvá stylem jakože nepřemlouvá, ale vlastně i tak přemlouvá. Nj, jenže kdyby to bylo jindy, možná bych se k tomu přemluvit dala, dneska se mi to nelíbí, ještě mě čeká spoustu věcí. Ale už se třesu od minulýho víkendu na sobotu, kdy máme v plánu zase oprášit *YL* (jakože neoficiálně, prostě jen tak) a sejít se - já *M*, on *M* a ona *M* - společně ve zkušebně a zase si po dlouhý době všíchni pořádně zahrát a zaběsnit. Na to se přece nemůžu netěšit!:P A pak to v neděli vypukne. *M* a *M* se spolčí a bude něco podnikat, o tom ale až jindy;-)

Něco naprosto nevalentýnskýho :P

14. února 2010 v 22:27 | Maude |  Fotoblog
Ať žije poslední zvonění. Po sedmi měsících jsem zjistila, že je to všechno zdokumentovaný a že ani já nechybim. Tak to se vám prostě musim pochlubit:D Nejlepší byl výraz naší třídní, co si myslela, že hned po ránu nasávám .. ale byl to jen čaj;-)
Kdysi to byla dokonce i trochu realita ..:-)

Smím prosit?

13. února 2010 v 20:20 | Maude |  Blog
Tak abych taky něco řekla. Celej dnešek střádám dohromady všemožný plány, protože jich je fakt hodně a dneska jsem měla chuť na jejich podrobný prozkoumání. Co plánuju, to tu vypisovat nebudu. Ostatně to se postupem času dozvíte, pokud sem budete chodit, protože to tu uvidíte. Zkrátka mi dneska tak nějak osvítilo slunce (což nebylo po těch dnech plnejch šedi vůbec špatný) a najednou jsem dostala takovou tu plánovací chuť a chuť všechno zběsnit. Krom toho jsem taky koukala na zahájení OH, kdyby vás to třeba zajímalo. Ale dnešek neni důležitej.

Ve čtvrtek jsem přišla ze školy po půl šestý a začaly přípravy na retro ples, celej večer a další den. Poněkud jsem nestíhala, protože bylo tolik věcí, co jsem chtěla udělat, ale nakonec se mi to podařilo všechno nějak rychle dát dohromady a už v půl devátý jsem byla na srazu na Vltavský a čekala na mého (toho večera tanečního) partnera. Když se ke mně přidal "vysoký muž v dlouhém černém kabátě", museli jsme na okolí zapůsobit (ona třpytivá v černém, on elegán v kabátě :D), bylo všechno tak jak má a vyrazili jsme směrem k SaSaZu. To byla taky věc - na mapách je ten klub znázorněnej uplně jinde, než ve skutečnosti je, a tak jsme prošli celou vylidněnou pražskou tržnicí, pak se zeptali někde ve skladu a po procházce na uplně druhej konec jsme klub konečně našli. Vchod se nacházel samozřejmě na druhym konci, uplně nejdál, co to šlo. Jedno se jim musí ale nechat. Uvnitř je to vážně krásný a stylový, šatna zadarmo, pití drahý, ale to je dneska všude .. Odložili jsme věci v šatně a pokračovali do sálu, kde jsme naráželi na všemožný figurky (myslim lidi) oděný ve stylu 20. a 30. let. Čim to asi bude, byl to retro ples. Převažovaly boa, klobouky a nebo taky čelenky s peřim (tu jsem si taky chtěla původně pořídit, ale nebyl čas .. navíc, mělo jí tam spousta lidí). Někdo si s kostýmem opravdu vyhrál, někdo se na to vykvajznul, ale stejně tam byla příjemná atmosféra. Co mi bylo nejvíc sympatický byly ty křesla lemující sál, takže když si Dr. Swing udělal náhle přestávku, měli jste se kam zhroutit. A že si dělal přestávky často! To byla asi tak jediná věc, co mi vadila. Když už jsme se s Běsem dali do tance, najednou byla přestávka nebo konec songu. Ale i tak jsem si to vážně užila a taneční lekce pana Běsa se mi líbily.

Občas jsme uskrávali kolu, mattonku, pak třeba zase kolu a nebo taky Cuba Libre a čas utíkal. Po půl jedný skončila "taneční sekce" a nastala afterdiskosekce. Tak jsme si občas taky ještě zatrsali, ale výběr songů se nám zdal poněkud nešťastnej. Na něco se tancovat fakt nedalo. A tak jsme se osvěžovali a odpočívali nohám v těch měkkejch křeslech, pak jsem si šla vyměnit boty - v lodičkách skákat na diskotéce je fakt vynikající nápad, ovšem přezout se, ještě lepší;-) Na plese jsme vydrželi zhruba do půl třetí, pak už nás to tam opravdu moc nebavilo - kdyby se nám možná trefovali víc do vkusu písničkama, ještě bysme vydrželi, ale proč to přehánět? A tak jsme vyrazili na noční autobus, kterej nám jel během pár minut a pak pokračovali domu (..můžu to tak říct?:D). Cesta to ale byla více než zajímavá - ještěže mam rýmu, v celym autobuse zabírali místa spící bezďáci, takže všichni ostatní normální lidi stáli. Bylo fakt zajímavý sledovat, jak ty lidi nastupujou a teď se rozhlížej kam si sednou a pak se na vás koukaj výrazem "no to si snad někdo dělá prdel!!" Pak nastoupil jeden, kterej to tam zamořil klobásou, kterou držel v ruce a ukusoval. Nechápu, ve tři ráno! Krátce po třetí jsme přestoupili na Hájích do auta a pokračovali do tepla k Běsovi domu. Tam jsme si ještě udělali bezovej čaj a na chvíli relaxovali a popíjeli. Nakonec jsme se dostali do postele ve čtvrt na šest. Hm.. to je slušný.

Trochu jsme se vyspali, pak následoval snídaňooběd a návrat zpátky do Prahy. Nejdřív nastalo drámo, když jsme skoro nestíhali do DPP, kde zavíraj ve tři, ale jelikož jsme to my, stihli jsme to parádně. A potom už jsme šli nakupovat do Hudy. Mnj, pak nastaly ještě nějaký komplikace, který se nám ale podařilo vyřešit za pomoci Marry a pak jsme putovali na Hlavní nádraží, kde jsme si ještě na chvíli sedli a pomalu se rozloučili. Nechtělo se nám. V pět jsem byla doma a až večer mi došlo, že je zase na chvíli konec. Že teď je přede mnou školní týden a těšit se musim zase až na víkend. A to si piště, že já se těšim:-)

Sedim na židli, ze který už vypadly tři šrouby

11. února 2010 v 15:03 | Maude |  Blog
A její opěradlo se tak divně zkroutilo a mě fakt zaráží, jaktože s tim ještě nikdo nic neudělal? Nedá se na tom sedět, ale nikomu to evidentně nevadí. No dobře, já se tim zabejvat taky nebudu. Místo toho bych si měla jít umejt hlavu a udělat jiný úpravy, protože mě večer čeká ples. Ještě před plesem ale ústní k průmyslový politice. Jestli se tam zachrchlám tak jako teď, tak to teda potěš řiť.

Koncert v pondělí skončil tak akorát, abych to stihla na Hlavní na poslední vlak, co jede nula dvacet a jela domu. S *M* jsme se rozloučili a já jsem pokračovala na nástupiště jedna něco, zahučela do vlaku, prošla jim až do prvního vagonu, kde jsem si našla krásný místo, pověsila bundu, sundala čepici a sedla si. A ku*va! Už pomalu pípaly dveře, že se vlak rozjede a já jsem si to uvědomila! Vždyť *M* si ke mně dal uplně všechny svoje věci - doklady, klíče od domova, klíče od auta a dokonce i mobil (jediný pouzdro na kontaktní čočky si nechal u sebe, hmm.. na to se mu dovolám)! Popadla jsem všechny svoje odložený věci a rychle vypadla z vlaku ven. No ale co teď, kam volat, kde shánět? Odpověď přišla rychleji než jsem čekala - v podobě běžícího *M*, kterýho kdybych nezastavila volánim, tak snad visí na jedoucim vlaku a čeká, až zastaví na nejbližší zastávce:D. A tak jsme se zase sešli. Sešli bychom se snad ještě dřív, kdyby si někdo nespletl vlak jedoucí do Kolína s vlakem jedoucim do Košic nebo kam to bylo:D.

Když jsme se pomalu vzpamatovali z toho, jak to mohlo dopadnout, kdybysme si to oba neuvědomili, nastala akce "poslední metro jede v nula dvacet tři". Fajn. Konečně nějaká akce! Rozeběhli jsme se teda z nástupiště do haly a přes celou halu zase ke vchodu do metra. Smůla! Už tam běhal nápis, že stanice je uzavřena, ale šli jsme se radši přesvědčit .. smůla egejn, vrata už byly opravdu zavřený. Tak se prostě stalo, že *M* a *M* byli zase spolu, ale vyhlídky na to, že budou brzy doma se zdály být více než mlhavé. Nevadilo mi to. Poslední věc, která se mi chtěla, bylo spát. Dnes se ptám, proč že jsme šli z Hlaváku pěšky na Pavlák na noční autobus, když určitě jede i na Hlaváku a na Muzeu. Aha! Já jsem nevěděla, že jdeme na autobus a žila v domnění, že jdu na tramvaj. Nevadí. Společně jsme se prošli a pak jsme za vybírání jednoho džusu čekali v teple v Žabce na autobus. Mimochodem džus byl dobrej, kdybyste to náhodou chtěli vědět. Multivitamín. Když konečně přijel bus, sedli jsme a jeli .. konverzovali a cesta utíkala. Nakonec jsme vystoupili na Hájích a venku zima jako v prdeli. Tak jsme se zmrzlý na kost snažili přesunout do auta a pak ke mně domu a pak .. o hodinu a půl protažené loučení. Jsem to trochu zkrouhla, ale bylo to fajn:-)

Mimochodem to opěradlo u židle už upadlo ..

No a co včera? Nevinný setkání po škole se stalo setkáním naprosto vinným, za to to ale stálo za to. Světozor s horkou čokoládou, kterou jsem na ten znovurozbolenej krk fakt potřebovala a je fakt, že mě to přešlo. Krátkej sraz s Marry (škoda, ale tak dneska si snad popovídáme) a pak dlouhý debaty s Běsem. Naprosto nerozumný další věci, o kterejch tu psát snad nebudu. Jen zmínim zastávku na Vyšehradě, stalking (píše se to tak?) v metru a následné lekce "čači" na Hájích ve vestibulu metra. Jsme divný, my víme. Teď jedu na zkoušku, tak čus.

TA:Pivem politá a TEN:Deset metrů odpinknutej

11. února 2010 v 12:40 | Maude |  Zážitky
UK Subs + The Vibrators, Lucerna Music Bar, 8.2.

Jak jsem psala o článek níž, měla jsem namířeno na tyhle dvě punkový legendy. A i přes nepřízeň mýho rýmovýho zdravotního stavu, jsem šla. Jakpak by ne, když jsem dostala lístek od samotného Běsátka a měla jsem tam jít s nim. To už je asi jistá záruka kvality...

Než jsme došli do LMB (Ano, Marry, normálně se tomu tak řiká, takže když se o tom zmiňuješ u sebe pod touhle zkratkou, víme. To jen abys taky věděla, že ti někdo rozumí;-)) stavili jsme se ještě ve Starbucks. Já na mojí oblíbený Signature hot chocolate a Běs na Espressu. To by asi Běs nebyl ten správnej běs, kdyby tohle neudělal. Dlouho vybíral až mu nabídla pomoc jedna ze zaměstnankyň. Závěr byl takovej, že se Běs vzhlídnul v tom nejmrňavějšim hrníčku, kterej měl asi pět centimetrů a obsahoval Espresso. Samozřejmě jen do půlky. WTF!!?? Chtělo se mi říct, ale držela jsem se. Nicméně jako vtip dobrý, ale jako skutečnost .. no nevim. Směju se ještě teď když vidim stodevadesáticentimetrovýho (sorry za přidání pár cm:D) běsa sedícího nad pěticentimetrovym, z poloviny plnym hrníčkem, kterej je pryč hned při třetim loku. No ale dobře, snad to kafe bylo aspoň dobrý.

Potom jsme se konečně přesunuli do Lucerny, kde jsme (i když jsem zezačátku nechtěla, protože na to nejsem zvyklá) vyčkali frontu na šatnu, odhodili co jsme mohli a v tu ránu už začali hrát The Vibrators. Našli jsme si tam jedno místo, ale jeden pár před náma čadil jednu za druhou a vypadalo to, že nehodlaj přestat a tak jsme se nakonec s pivem a kolou přesunuli blíž ke kotli. Ovšem já nevim, asi si nechám udělat tričko, který bude mít na zádech nápis "Tudy NEPROJDEŠ!" Protože ty lidi, co si dělaj cestičku v mojí blízkosti (vždycky!) mě fakt už vyloženě serou! Tak a teď to víte! Jsem snad až tak nesnášenlivá, nebo jsou ty lidi prostě tak debilní?

Vibrátoři jeli dál - mělo to šťávu, bylo to energický, tak hezky by se na to "řádilo", to mi ovšem muj stav nedovoloval. ALe i tak jsem si to užívala. Hudebně se mi to fakt líbilo, takže jsem se pak dokázala odprostit od toho, že si za mnou dělaj uličku a že do mě chvíli co chvíli někdo vrazí, kdo to prostě nemůže vydržet a musí furt lozit sem a tam pro pivo a pak pro další a další nebo zase na WC, jak toho piva pije moc. No jo, lidi už jiný nebudou a je na mě, abych se s tim vypořádala. Však já se snažim.. Po krátký přestávce přišli na scénu Jů Kej Sabs a my jsme se posunuli ještě blíž k podiu a do volnýho prostoru. Nemůžu říct, že by se mi jejich koncert nelíbil, ovšem cosi to postrádalo. Zdálo se mi to o trochu míň melodický než kapela před tim a pak .. lidi se doslova zbláznili. Objevil se jeden s květákem na hlavě a začal dělat mezi lidma vrtule a vyvolávat kotle a dělat je všude, kde ani bejt nemohli. A tak se stalo, že ten jeden, co to nemoh zase vydržet a nes asi tři piva a ten druhej, co se asi pomát a dělal vrtule, se srazili. Pivo samozřejmě skončilo na mně. Fajn. Odklidila jsem se teda o kus dál, kde jsem měla mnohem lepší výhled a stála jsem na stupínku, kde mi nic nehrozilo - nebo jsem se aspoň tak cítila. Běsa jsem zanechala v kotli. No co, on tam pořád chtěl, tak teď to měl. Ten květák byl ale fakt magor, takže zatímco já byla politá, Běs taky neuniknul. Kotlem byl odpinknut pomalu do druhýho rohu v baru, ale ustál to. No aby ne že jo. Bych si to šla s těma dementama jinak vyřídit. Jo, boty s ocelovou špičkou, miluju vás!

A takže tak nějak to bylo. Líbilo se mi to a byla jsem ráda, že jsem šla. Jako plusy bych zmínila milý překvapení z The Vibrators, který se mi hodně zalíbili, že jsem to ani nečekala a taky odehranej koncert UK Subs na činely stejný značky jako jsou moje bicí - chachá, a pak že je to sračka!:D Náhodou, drummer to tam pěkně kotlil. No a jako mínusy, ehm, asi pětadvacetiminutový čekání (a to nekecám!) na Mojito, extrémní zahulenost prostoru, která mýmu ucpanýmu nosu moc neprospívala a ty lidi, ty už nezmiňuju, s nima jsem smířená .. Konec koncertu přišel skoro ve třičtvrtě na dvanáct, ovšem konec našeho dobrodružství byl v nedohlednu, ale to až v dalšim článku;-)

Exterminate! Exterminate! Ex ..

7. února 2010 v 19:34 | Maude |  Blog
Nuže dobrá, dala jsem si takovou menší psací pauzičku. I když by se dalo říct, že já jsem si jí vlastně nedala, ona si přišla tak nějak sama a ani se mě neptala. Nevadí. Prostě nebyl čas sem cokoli psát. Zkoušky jsou pořád v plnym proudu - no dobře, už ne tak zcela, ale ještě do čtvrtka byly. Další tejden ale následujou ještě nějaký ústní a podobně. Takže klid rozhodně zatim neni. Navíc ve čtvrtek jsem přišla ze školy domu večer (jako vždy) a i když jsem se přemlouvala, abych sem něco napsala, síly a chutě nebyly. Přišel pátek a volno, kdy jsem se pustila do úklidu pokoje (a dalších věcí), kde jsem měla strašněj nepořádek rozházenýho učení a všeho toho, co jsem za tu dobu potřebovala venku, dyť to znáte:P. No, zkrátka pátek tak nějak utíkal, finišovala jsem s úklidem, rozjížděla to tady s Muse (byla jsem tu sama..), nafukovala jsem matraci (kterou jsem pak nechala zase vyfouknout), mezi tim jsem stihla zkouknout pár dílů Doctora Who (sakra, jak ten mi chyběl .. od srpna, chápete to?? od srpna jsem to nechala ležet a teď, po zkouškovym, jsem se k tomu zase dostala:-)) a pak už klepal Někdo na dveře. Běs.

Parentsové si totiž vyšli kamsi na oslavu a já jsem prostě nechtěla bejt doma sama. (Ó, jak vyčůrané, není-liž pravda?) Takže jakmile se ke mně probojoval Běs přes závěje sněhu z hodiny zpěvu, večer konečně začal. Společně s nim ale začalo i něco jinýho. Měli jsme hlad a byli jsme domluvený, že si dojdeme někam v okolí na jídlo. V jedný restauraci už jsme byli, v druhý taky a teď tam byla ještě nějaká společenská akce, a tak jsme šli do třetí, kde bylo ovšem obsazeno a tak nám nezbylo nic jinýho, než jít do čtvrtý. Jo, v podstatě nejdražší a nejhonosnější. Asi by nás to jindy uchvacovalo, ovšem tentokrát zas až tak ne, mysleli jsme si, že se najíme nějak levně. No, špatně jsme si mysleli. Ovšem bylo to výborný, to se jim zase musí nechat. Domu jsme přišli okolo desátý a večer měl pokračovat čuměnim na film. Ze všech nabídek v počítači jsme si vybrali The Shining. Líp jsme si vybrat nemohli. Vynikající to film, starej dobrej horor, žádná novodobá nafouklá srágora. Osvícení bylo sotva v polovině a přišla půlnoc a s ní i parents .. pomalu ale přicházelo i něco jinýho. Běsa začalo bolet v krku a mně teklo z nosu. Je tohleto možný, abysme se nakazili stejně? Mohla za to ta restaurace? Vzhledem k okolnostem, je to jediný možný. Ale stejně to nechápu. Po skončení filmu, kolem druhý, jsme se vrhli ještě na nafukování matrace.. a ráno, ráno jsme se vzbudili oba nemocný.

O víkendu jsem teda neudělala skoro vůbec nic, nemam na nic síly, nic necejtim a nemůžu dejchat, v krku to stojí za velký hnědý. A zejtra mam jít na celý odpoledne do školy a pak na koncert. Fakt natěšená v tomhle stavu. Umíte si to vůbec představit, jak takováhle chcíplotina bude zejtra běsnit na UK Subs? Já ne, děsim se toho, ale budu se snažit si to užít co nejvíc to pujde.. snad to pujde. Takže shrnutí, stojí to za starý velký hnědý, tenhle článek mě nebaví a chce se mi spát, ale stejně to nejde, protože nemůžu dejchat. Achjo, a dala bych si ananas!

Než abych ho střihla do ucha, střihnu se radši do ruky

1. února 2010 v 20:05 | Maude |  Blog
Už bych si pomalu mohla založit nějakou kadeřnickou praxi. Sakra, co já dělám na manažerský fakultě?:D Jsem kadeřník jak vyšitej. Ne, že bych se snad chtěla nějak chlubit, ale za posledních pár let mi pod rukama prošla pěkná řádka hlav. Začalo to u Marry (a to už je hodně dlouho, řekla bych pět let), její skok z blond melíru na černo a pak nakrátko. Potom padlo pár vlasů z hlav lidí z GD roomu a pak jsme s Marry vyzkoušely skoro celou paletu barev a mezi "normálníma" nesměla chybět taky zelená, modrá nebo růžová. Jo, to byly časy. Dneska si to ke svýmu "postavení":D už asi nemůžeme dovolit tak jako dřív, kdo ví. A tak stříhám. Na lyžáku před asi třema lety jsem ostříhala skoro celou třídu, pak taky někdy ve třeťáku místo tělocviku se stříhalo, že chtěla ostříhat i Miluška (naše profesorka). O rodinnym stříhání se nezmiňuju, to je klasika. Jen by to někdy chtělo umět si sundat hlavu a pak jí tam zase nasadit. Mno, na to, že to nejde, u kadeřníka jsem byla asi jen třikrát v životě. To chodim často .. no. (Sakra, to zní fakt extrémně chlubivě tohle:D, ale má to bejt jenom jako dostání do děje..)

(novej kabát, co stejně neni vidět a stará čepice, co mi padá z hlavy, a fotka z mobilu stará asi čtrnáct dní, ale tak aby tu něco bylo, když už se o tom níž zmiňuju:D)>>>>>>>>>>>>>>>>>

Včera jsem byla na večer pozvána k panu Běsovi napřesnoc (to většinou nebejvá, protože spíš jezdíme společně někam jinam, než že bysme přespávali jeden u druhýho) a hlavní záminkou mýho pobytu byly kadeřnický práce. Jednou se totiž oškubal tak nakrátko, že jsem skoro přestávala věřit, že to snad ještě někdy doroste:D. A vida. Takže jsme se dohodli, že než aby se opakovala ta mně se nelíbící extrémní krátkota, ostříhám ho já tak, jak uznám za vhodný. A včera nadešel čas. Klidně to budu dělat jednou měsíčně bez nároku na cokoli, hlavně ať to zase neni jen těch pár milimetrů:D. Dobře, abych nevypadala zase jako nějakej necita a debil, nezáleží mi na tom, co má ten druhej na hlavě, ale když s tim můžu něco dělat, tak to udělám! Tak! Nebo se na to koukáte jinak?Jo a při stříhání "šošule" jsem se střihla do ruky, ale ucha jsem se ani nedotkla. Co byste udělali vy?xD

Taky mam novej kabát - to už asi čtrnáct dní - a snažila jsem se ho vyfotit, ale bylo to mobilem a na busový zastávce, kde furt chodili lidi, takže stejně nic nevidíte. Vidíte jen čepici, která mi začla padat z hlavy, takže si budu muset koupit novou. A taky vidíte mojí ofinu, kterou si stříhám každej tejden a ona mi i přes to leze zase do očí. To mi snad dělá naschvál nebo co. Jinak se kolem mě nic divnýho neděje, zejtra jdu spořádaně do školy odevzdat jednu práci a ve čtvrtek poslední zkouška. Pátek si hodlám zase nějak užít, do tý doby se to všechno budu snažit přežít. Teď se jdu nažrat, mam hlad. Nebo vám ještě řeknu, že jsem dneska strávila dopoledne v autoservisu s utrženou ruční brzdou, ale že to bylo mnohem lepší než sedět doma u učení. (To mě čekalo až odpoledne.) Pak jsme byli na obědě a pak jsme se vrátili pro již hotový auto. Jo, měli jsme to načasovaný. No a pak už jsem putovala z Depa Hostivař domu .. lidi v buse byli divný.