Druhej den začal dřív, než jsem si myslela. Vzbudila jsem se už kolem půl šestý. Ve stanu bylo nedejchatelno a strašný vedro, který se minutu po minutě ještě zhoršovalo. Takže jsem začla větrat a doufat, že se na chvíli to slunce schová. Neschovalo. Kam asi. Na nebi nebyl ani jeden mrak. V krku mě bolelo stejně jako celou noc a už jsem se těšila, jak s Běsem pojedem do lékárny a já si tam koupim něco účinnýho. Těšila jsem se ještě další čtyři hodiny, protože jsme se nasnídali až někdy po devátý a pak jsme zase všichni čtyři jeli k vodě. Tam jsme se krásně osvěžili, bylo to potřeba, ale zrovna to nebylo to hlavní, co jsem potřebovala. Nicméně mi to pomohlo. Taky mi pomohla ta snídaně, napití se a rozmluvení se. Po osvěžení se jsme vysadili Marry s Willem zpátky u areálu, dohodli se na pozdějšim setkání a s Běsem se rozjeli do centra do lékárny. Konečně. Tam jsem si koupila, co považoval lékárník za nejúčinnější, a vyrazili jsme na takovej malej vejlet do lesa. Chvíli jsme hledali, ale nakonec jsme našli snad nejlepší místo, který jsme mohli.
Bylo tam ticho, ne takový vedro jako všude jinde a celkově příjemno. Kousek jsme se prošli, houba žádná, sem tam pár "uschlejch" boruvek, a tak jsme si protahovali těla a procházeli se mezi stromama (což si trochu přikrášluju, protože jsme šli po cestě.. ale tak mezi stromama to bylo taky přece, no uznejte.. navíc cesta byla úzká a lesní.. jaká jiná, když to bylo v lese..) a když už nás to přestalo bavit, roztáhli jsme deku a na leso-cestový-křižovatce jsme si lehli mezi šišky a koukaly do slunce. Chvilku jsme si odpočali, pak na nás ale začli útočit létající zmetci a my jsme se procházkou vraceli zpátky k autu. Tam jsem dala echo Třešni, která byla zrovna na Charlie Straight, aby vyjeli. Než jsme se zase sešli v centru, stačili jsme s Běsem projet větší část centra, za účelem najít nějakou restauraci a dostat se k nádraží, kam měla přijet Cherry s Willem. Restauraci jsme cestou nezahlídli skoro žádnou a při cestě na nádraží jsme se trochu zamotali. Po správném vymotání nás postihla ale demence..
Stojíme na semaforu, je červená, před náma asi dvě auta. Při zelený se to první rozjede, druhý za nim taky, taktéž my. Náhle se zničehonic nepochopitelně to před náma zase zastavilo a my byli v něm. Nedalo se to nijak ovlivnit, nevim, co to jako mělo bejt. Už jsem viděla ten nejhorší závěr, že tam budeme stát jak debilové několik hodin a řešit cosi pročsi s policajtama. Naštěsí se tak nestalo. Auto před náma mělo vzadu takovou tu tažnou kouli, takže jemu se nic nestalo. Kdežto naše espézetka to dostala tou koulí přímo doprostřed, vytrhla se z pantů a zkroutila se v nepřirozenym úhlu. Nic víc, nic míň. Naštěstí. Už takhle se kvůli tomu děly věci (ale o tom až později). Oba účastníci nehody uznali, že o nic nejde, a tak jsme si jeli zase po svym. Rozčílený jsme dorazili na parkoviště nedaleko nádraží a čekali, až budeme zase všichni čtyři.
To jsme ale netušili, že se jen tak neuklidníme. Hledání nějaký normální restaurace v centru bylo nad lidský síly. Na co jsme narazili, bylo buď zavřený, nebo to byl takovej nehorázněj pajzl s pochybnym jídelnim lístkem, že se nám tam jíst opravdu nechtělo. Nemyslim si, že bych byla nějak zvlášť vybíravá, ale jistý napodobeniny staročeskejch jídel v páchnoucim prostředí za pětašedesát fakt nemusim. To radši budu hledat o trochu dýl a i si připlatim. Will už naše "rozmary" nevydržel a u jedný hospody se odpojil, my ostatní hledali dál. Nakonec jsme úspěšně našli pěknou a voňavou restauračku a úspěšně se nažrali takovym způsobem, v kterej jsme ten den ani nedoufali. Po sdělení si společnejch zážitků z výbornýho jídla jsme usedli do auta (na víc jsme se stejně nezmohli) a vyrazili se naposled před vstupem do areálu vykoupat.
První kapelou toho dne měla bejt Doping Panda společně se Sto zvířat na stagei jiném. Jenže kvůli koupání jsme toho moc nestihli, Panda akorát končila a tak jsme radši spěchali do stanu na Zvířata, který měli hrát ještě pár minut. Tentokrát už zase jen ve dvou s Běsátkem. Trefili jsme to na mojí nejoblíbenější a na posledních pár věcí. Takovejhle styl hudby sice moc nemusim, ale Zvířata mam ráda, asi je to výjimka. Liběj se mi ty jejich texty a postoj, na nic si nehrajou a s ničim se neserou a celkově jim to prostě šlape a jejich koncerty mě baví, protože se při tom člověk patřičně odreaguje a uvolní a o to by vlastně na koncertech mělo jít.
Na ČS stage tou dobou hráli už Skindred, na který jsme se taky koukli, ale pak jsme si šli radši sehnat nějaký pití a zas tolik nás to nesebralo a nebo že by byla neskutečná žízeň? Běs si dal pivo, já si radši vystála frontu na pořádnou lampu vody, stihla udělat dotazník pro Rock&Pop, dostala k tomu zadara časák (jakej jinej než R&P) a k tomu ještě propisku a pak už jsme se zase přes nějakou Toiku přesunuli na TM Stage. (Ono se vám teď bude zdát, že píšu pořád o nějakym posedávání a odpočívání, ale to je taky strašně nezbytná činnost na hudebnim festivalu a kór v tom horku, který bylo, ty koncerty a přesuny zmáhaj ještě víc.) Tam jsme si sedli na zatravněnou vyvýšeninu opodál, pročítali časopis, popíjeli a mně v tu chvili bylo tak najednou fajn. Krátce před šestou měli začít The Inspector Cluzo, na ty se zapomenout jen tak nedá. Je to krásnej úkaz toho, jakej bordel se dá udělat jen ve dvou. Bicí a kytara. Dva chlápci tam na tom obrovskym pódiu lítali jak šílený opice a za každym jejich slovem se ozvalo slovíčko "fuck". Fakovali snad všechno, co se dalo a vypadalo to, že se náramně baví. Asi v polovině si k nám přisedla Marry, a trochu se cítila dotčená, když Cluzo zahráli song "Fuck the Bassplayer". A upřímně, kterej basák by nebyl, že? Když ty dva Frantíci dofakovali všechno okolo následoval další přesun zase na ČS stage na Alexisonfire. V plnym počtu jsme se posadili na ochoz a vyčkávali, co přijde. Když se rozezněly první tóny, přišlo zklamání. Čekali jsme asi trochu víc, místo toho přišel takovej hardcore, kterej můžete slyšet skoro všude a ještě navíc z toho bolely uši. Možná "tvrdá" kritika, ale prostě mě to nijak neoslovilo.
Co mě ale oslovilo ten den naprosto nejvíc byli Skunk Anansie, a nadšený fanoušci Prodigy si klidně můžou nesouhlasit, ale SA prostě bylo to nejlepší vystoupení tohodle dne. Tak, a máte to! Energií nabitá a zároveň publikum nabíjející zpěvačka Skin s naprosto bezchybnym medovym hlasem si mě hned získala, a stejně tak několik dalších tisíc lidí. Rockový líbivý melodie, k tomu ten hlas a vidina, že si to ta kapela naplno užívá a že je to baví stejně jako nás, to jsem potřebovala. Vychutnávala jsem si to společně s Běsem opět za sedu na "paloučku" a kdyby mě nezlobilo to nastydnutí, nic víc nepotřebuju.. Na konci bylo znát, že se převážná většina lidí začíná přesunovat na ČS stage na Prodigy. Od nich jsem toho zas tolik nečekala, i když jsem se na ně chtěla podívat, ale tohle mě bavilo, takže jsem neměla sebemenší chuť odcházet, a tak jsme si to všechno doposlechli až do konce a jsem za to ráda. Na Prodigy byl nával už několik hodin dopředu, takže když jsme se tam dostali, stáli jsme poněkud dál, ale to mi vůbec nevadilo. Některý "věci" holt nemusim vždycky zblízka. Navíc mi začlo bejt dost špatně a cejtila jsem se, jako kdybych měla teplotu. A tak jsem si sedla na nafukovací podprdelník a mezi těma všema natěšenejma lidma jsem seděla na zemi. Zdálo se mi to dost znepokojující, protože jsem v tý tmě měla pocit, že na mě každou chvíli někdo dupne, jak se tam ty lidi pořád přesunovali z davu do davu, ale nakonec na mě nikdo nedup. Haha, to by taky dostal! (Tady si představte ten nejzákeřnější smajlík, jakej je vůbec možnej.)
Buď jak buď, tohle mě nebralo. Vydržela jsem asi tři písničky, ale dál už to nešlo. Někdo mluvil o skvělý světelný šou, tak nevim, já jsem si všimla jen tisíců světel, který mě šíleně oslepovaly. Myslela jsem si, že i když mě to hudebně nebude zas tak brát, bude to prostě odvaz nebo tak něco. Jenže na podiu pobíhal furt sem a tam jeden "maník" (nemam ráda to slovo, ale sem se hodí), občas hrábnul na toho druhýho a furt řval do mikrofonu to stejný, pořád dokola. K tomu odněkud pouštěli nahranej dámskej hlas a já nevim co.. No, čekala jsem víc. S Běsátkem jsme odešli radši do Nescafé na horkou (a předraženou!) čokoládu, kde jsme si pěkně sedli ke stolečku a poslouchali Prodigy z dáli a věděli, že když nejsme v kotli, o nic nepřicházíme. Po vypití a dostatečném posezení jsme byli neskutečně unavený, ale do stanu se nám ještě nechtělo, a tak jsme zalezli do t-music sky a tam se rozvalili na fatboye /nebo jak se řiká takovejm těm lehacim a sedacim polštářům/ a tam jsme neskutečně vytuhli, že se nám do zimy a stanu nechtělo už tuplem.