Březen 2011

Jsem prostě expert na neviditelné články

31. března 2011 v 0:14 | Maude |  Blog
Ať se vám to líbí nebo ne. Ale že jste to vy, dám dneska nějakej viditelnej. Situace je holt komplikovanější, než jsem si myslela. Už druhej tejden mi nějak nezbejvá čas si tady zaznamenávat, co se kolem mě děje. Útěchou vám může být, že zas o tolik nepřicházíte. Nedělo se nic. Nebo jsem aspoň měla takovej pocit. Věnovala jsem se věcem jako obvykle, žasla nad divností lidí, pracovala a chodila do školy, tak jako vždycky. Spíš jsem byla v terénu než doma u pc, a tak jsem prostě neměla přístup. (To by na mou obhajobu zkraje stačilo ne?)

Teď tady ležim na posteli a ještě před usnutim smolim pár slov. Odpoledne mě začlo lehce poškrabávat v krku, v podvečer mě poškrabovalo víc a uvolňovalo se mi cosi v nose a teď mam uvolněný obě nosní dirky a krk mě škrábe ještě víc. Jak příjemné. Zejtra mě čeká vyřizování zkušebny, škola a po škole poslední práce za tenhle týden - noční. Následující dny si snad pořádně odpočinu a nachcípnutí se mě pustí. Doufám.

Na víkend na mě čekaly dva veletrhy, jeden s Kentaurem a jeden s Mimi, ovšem jestli se jich budu moct zůčastnit, to si teď nejsem jistá. Cejtim se oslabeně, vycucle, napadeně a krom toho všeho, co mě zužuje, nevim, jestli bych na to měla ještě síly. Potřebuju snížit moje spací manko a potřebuju nikam nevylejzat a možná to i vyležet.

No a když už jsme u toho, co potřebuju .. když pominu tak dalších sto milionů věcí, tak si to ještě potřebuju pořádně "zútulnit" v pokoji. Nějak jsem tady za poslední měsíc zanedbala údržbu a zdá se mi tu najednou takový neútulno, ve kterym se mi špatně pracuje a píše .. artmessu bylo dost, teď zase potřebuju artpořádek, snad bude inspirační.

//Tak, děti, takhle to vypadá, když chorá mysl píše. Článek bez pointy, bez informace a BEZ NÁPADU (:D ne, to jsem se pouze nechala inspirovat panem Tečkou /řečeno přímo jeho tónem, zasvěcení vědí:D/)// - Cheche, začínám bejt závorkově posedlá.

Včera jsem si ve španělský konverzaci zahrála na číšníka, kterej se s nikym nesere. Natožpak s hostem, kterýmu nebylo nic dobrý. Jo, pěkně jsem s nim vymetla, to se musim pochválit (klepe si na rameno). Taky jsme si s tim rozhovorem přes víkend se spolusedící (to zní jak ve vězení:D, ale inspirace pochází ze starých Marry+Mauděcích dopisů, protože na vš už se neřiká spolužačka /nebo jo?:D/, ale spoluposluchačka se mi sem nehodí ani náhodou:D) daly práci a na závěr jsem jí ještě měla uškrtit "stolovacim ubrouskem" (co já vim, jak se to jmenuje, takovýto co se dává kolem krku v noblesních restauracích, abyste si stejně noblesní oblečení nepokydali:D), ale nakonec jsme z toho radši upustily, aby to snad někoho v sále/aule/hledišti/tříde:D nepohoršilo.

Nuže, to bude pro dnešek vše, jdu uklidit své tělo do peřin a svou chorou mysl na chvíli vypnout. I když to ona neumí, tak snad mi tam aspoň v tom mozku vyplodí nějakej zajímavej sen, tak brou noc + malý dodatek jen pro vyvolené :-*

Am I invisible?

27. března 2011 v 13:50 | Maude |  Blog
Já ne, ale moje články za poslední čtyři dny ano (Někdo má neviditelný tetování a někdo zase články, zasvěcená Anwi ví:D). Každopádně se mi v týdnu stalo několik událostí, kdy jsem se opravdu ptala, jestli jsem neviditelná nebo jsou lidi slepý (a blbý). Že se proti mě na ulici občas někdo vyřítí a pokračuje dál, jako bych tam nebyla, tudíž mě odrazí tvrdym ramenem nebo taškou nebo buhví čim kilometr daleko, na to už jsem si zvykla. Že mě v autobuse přehlídnou revizoři a společně s několika důchodcema mě nekontrolujou, ale jinak všechny ostatní "mladiství" projedou svym ostřížim zrakem, to mě naopak potěší, i když mam legitku. (Asi vypadám velmi solidně /aby ne, když je to při cestě do nebo z práce/, pokud mě teda vidí.) Ale ostatní věci mě prostě zaráží.

Tak například - vlakem jezdim hodně ráda, ráno bejvá sice plnej, ale když jezdim odpoledne do školy, mívám skoro celý patro pro sebe. Tim víc mě vždycky naštve, když přijde člověk, kterej má na výběr nejmíň dalších čtyřicet sedaček, ale on si zrovna sedne asi metr nebo dva ode mě a ještě tim směrem, aby na mě celou dobu mohl koukat. Nebo kouká skrz mě? Na tom už nesejde. Ale vždycky každej chce mít spíš soukromí, aby nemusel na lidi koukat a aby seděl po směru jízdy (mně je to naštěstí jedno) a někdo si dobrovolně sedá, kde je na něj vidět a ještě v protisměru? To mi prostě rozum nebere, kor když se to za týden opakuje třeba třikrát a to si pokaždý sedim na úplně jinym místě a dělaj mi to různý lidi. Tak mi vysvětlete, jsem fakt neviditelná, že mě nikdo nevidí a nebo mi to dělaj schválně?

Korunu tomu ovšem nasadila jedna pani v metru. Stála jsem na konečný, na skoro prázdnym nástupišti, najednou si to ke mně přihasila ženská - čekala jsem, že jde jen okolo, ale ono prd. Na tom prázdnym nástupišti si stoupla metr za mě a četla si knížku. Zdá se vám tohle normální? Fakt nemam ráda, když si někdo stoupá těsně za mě - jasně, na přeplněnym nástupišti nebo v metru nemá jinou možnost, ale když jsou tam všehovšudy tři lidi včetně mě? To už se mi zdá podezřelý. Ale dobře, o kus jsem ustoupila a pak jsem se rozhodla jí dát druhou šanci. Když přijelo metro, prošla jsem úplně prázdnym vagonem až na jeho druhej konec a sedla si na jedno místo. Kolem mě nikdo. A co byste řekli? Ta ženská šla za mnou a sedla si naproti!!! Proč?

Fakt to nechápu a dokud mi to někdo chytře nevysvětlí, nepochopim to nikdy. Co ty lidi na mojí společnosti přitahuje, proč choděj tak blízko, nebo jsem opravdu neviditelná nebo tak průměrně podprůměrná, že mě nevidí a nevšimnou si mě, nebo to všechno byla jen náhoda? Máte pro mě nějaký vysvětlení? Asi se na všechny zase začnu mračit a nasadim si masku "nenávistníka lidí" (já jsem si jí někdy sundala?), třeba to pomůže, i když bych řekla, že to pár jedinců tak akorát spíš ještě přivábí.

Less than zero

22. března 2011 v 23:01 | Maude |  Blog
Poslední dobou publikuju články s jednodenním zpožděním. Jeden den rozepíšu, druhej dopíšu a publikuju. Zvláštní. Zvláštní proto, že se ty moje nálady uvnitř článku neshodujou. Jsou jiný. Ba přímo opačný. Přijde mi, že se moje nálada poslední dobou chová, jako kdyby navštívila Matějskou pouť. Nejradši má houpačky, a pak možná horskou dráhu.

Včera jsem dočetla román Míň než nula a možná zrovna to ve mně zanechalo tu prázdnotu a znechucenost nad ostatníma. Taky jsem viděla ten film (tak 14 dní ago) a je zvláštní, jak ve mně tyhle dvě věci zanechaly rozdílný pocity, i když jde v jádru o tu samou věc. Vážně zvláštní. (Zvláštní je dneska moje nejoblíbenější slovo.)

Pokračuju Pravidly vášně (film jsem neviděla, ale taky je k mání), jedná se o další "zneklidňující obraz čehosi", tak uvidíme, co ten ve mně zanechá. Každopádně, ať už po tom ve mně je, co chce, hodně mi to pomáhá v mym vlastnim psaní. Mít na to víc času, jedu-nejim-nepiju-píšu. Jenže ten čas neni. Bohužel. (Ono by mě to ale asi stejně nebavilo v kuse dělat to samý.)

Zrovna nedávno jsem na jednom blogu četla, že lidi vůbec nečtou. Že dotyčná sotva potká ve veřejnym prostředku někoho s knížkou, a že je to bída. A víte co, já si to nemyslim. Samozřejmě, že v dnešní době se čte mnohem míň, než dřív (je totiž mnohem víc druhů "zábav" než bylo), ale i tak je čtení pořád oblíbenou činností. Já náhodou potkávám lidi v metru, v autobuse, v tramvaji (a kde to ještě jde?) s knížkou denně. A neni to jen jeden člověk, žádná výjimka, většinou jich za ten den potkám okolo deseti (a to nepočítám sebe, která mam nějakou knihu v ruce pořád, ve vlaku /aha, ve výčtu dopravních prostředků v předchozí větě mi chybí vlak, ano..:D/ nejlepší společnost). Možná záleží na městě, možná v těch menších se opravdu míň čte (i když si nemyslim, že by to mělo co dělat s počtem obyvatelstva - spíš s úrovní a vzdělaností /ale nerada bych se někoho dotkla/), ale přesto se prostě čte a číst se bude! Tak! (Měla jsem prostě jen potřebu se vyjádřit.)

Tak jo. Na závěr se zmínim trochu zcestně. Probírala jsem se tim, co mě čeká - na jaký zajímavý události (koncerty a podobně) se chystám, a přišla jsem na zajímavou věc. Od dubna mě čekaj minimálně dvě akce za měsíc. Sakra, o tom jsem ani neměla tušení, kolik věcí mam v plánu. Fajn. Už se těšim. To je totiž najednou akcí poměrně dost, když teď se nic nedělo. Alespoň mi to trochu zpříjemní ten stereotyp, o kterym se zmiňuju v tom předchozim žblebtu.

A je libo nějakou hudbu na závěr a na dobrou noc? Něco milého, jemného?:D Mno, je to popík jak poleno, ale docela se mi to líbí .. Hurts, Illuminated

Disappear here.

22. března 2011 v 21:53 | Maude |  Blog
Ztrať se tady.
Lidé se bojí, že zmizí. Zmizí.

Upadám do stereotypu. Mám strach, že mě pohltí prázdnota a pasivita. Lidi kolem mě nudí, řeší nepodstatný věci, ale dělaj, jako kdyby na tom všem záleželo. Proč? Nezáleží na ničem. Dnes ne.

Unavujou mě jejich starosti a kecy. Všichni jsou posedlý touhou někam patřit nebo se odlišit a být výjimečný, ale stejně zapadávaj do stáda. Do stáda, ve kterym jsou nakonec všichni stejní. Jsem z toho fakt znechucená a přesycená, asi přestanu navštěvovat ten sociální server.

Ale což. Oni mě nezajímaj.

Postupně mi dochází (s "malým" nakopnutím ve včerejším hovoru), že ten muj stereotyp tak asi opravdu má být. Že je to určitý období, který takhle má vypadat a který musim prožít. Tak dobře, jdu do toho. Protože co je lepšího, než tohle překonat a počkat si na to hezčí?

Čas na nikoho nečeká.

(napsal sám velký pan Včerejšek)

Koktejlová megalomania

19. března 2011 v 19:42 | Maude |  Blog
Včera v 22.49
Dneska se mi zdál sen. Zase jsem v něm byla někdo jinej. I když nebyl zrovna nejšťastnější, svym způsobem byl dobrej. Největší psycho ale přišlo až teď. Sen se odehrával totiž na naprosto neznámym místě (moc se mi tam líbilo), a když si teď z inspiračních důvodů surfuju Readingem (netušim, proč zrovna tam), objevim tam ten dům! Sice má naproti pole a ne polovykácenej les, ale ty křoviny kolem, cesta a celkovej vzhled, jsou stejný!!

Po delší době jsem byla zase jednou v restauraci (naší oblíbený) na nom-nom obědě, kde jsem si užila masa (kuřecího v emerickém obalu)! Jo, vegetarián ze mě nikdy nebude, pořádný maso mi chybělo.

Po oběde v rámci dobrého trávení jsme se zastavili v bazaru cédéček (ze kterýho už před obědem řval na celou ulici Bell svoje "blék houls end reveléjšn"), vážně mě takovýhle obchody baví. Baví mě se tim všim probírat (když zrovna u písmene, kde chcete hledat, nezaclání půl hodiny ten samej člověk a nemíní zmizet!) a vůbec mě baví celkově celá atmosféra a fakt, že každý cédéčko má svuj určitej příběh.

Stejně tak mam ráda knihovny a probírání se svazkama knih, čím sešlejší a záhadně voňavý, tim lepší. Proto dalším v pořadí po dotravovací procházce byla návštěva knihovny a provedení registrace s Kentaurem.

V knihovně mě zaujala knížka receptů alkoholickejch i nealkoholickejch míchanejch koktejlů, z hodně kvalitního papíru vážila alespoň tři kila (důvod, proč jsem si jí nepujčila), ze který si něco málo hodlám pro letní dny obšlehnout. Už teď se nemůžu dočkat teplejch večerů na terase za upíjení něčeho dobrýho.

Pak mě naprosto uchvátil recept (nebo spíš obrázek:D) na Pecan Pie. Sakra! To vypadalo tak úžasně, že jsem si ho musela vyfotit, a někdy to hodlám zkusit.

Po knihovně se pokračovalo na kafe (můžete dvakrát hádat, kam), ale jelikož bylo poměrně husně (po dešti, chladno + pátek ještě k tomu všemu), bylo plno. Tak se odhlasoval Světozor, kde zase kupodivu zas až tak plno nebylo. Zbyla na nás jedna z největších lavic (občas si k nám sice někdo přisedl, ale vždycky to zhltnul tak rychle, že jsme měli zase klid), tak jsme se tam příjemně rozvalili a dopřávali si světozorovejch dobrot. (Ty jejich koktejly, hmm:P)

Kentaur mi slavnostně předala lístek na City Festival, muhá, takže v červnu spolu jdeme na Blinkáče (a snad i další kapely mě příjemně překvapí). To bude velkolepá akce, těšim se. (Pokud do tý doby nepřijde ten konec světa, jak vyhrožujou:D)

So .. we had a great time, huh?

Smile! You remember smiling? Open your lips, show your teeth.

17. března 2011 v 23:37 | Maude |  Blog
Chach. Vážně mě vždycky pobaví, když dostanu "vyčiněno" a přesně spočítáno, kolik dní už jsem na blog nepsala a že by nebylo od věci tam něco naškrábat, jelikož mi to mírně zahnívá.

Dneska mě v práci zase oblažoval jeden "roztomilej" padesátník. Byl by schopnej pro mě prej cokoliv udělat, kdybych chtěla. No, to potěší, kor když tam sedim s pár minut ago zmoklou hlavou a musim vypadat fakt děsně..

Naštěstí mě z toho všeho zachránila další cestující a pak pozorný pan steward, který neodhadl svoje možnosti, a před letem mi musel přenechat svůj litr červenýho multivitamínu. Díky němu teď večer mam co popíjet, thanx :).

Zejtra mam konečně zase celej den volno a už se nemůžu dočkat. Mam nějaký plány se slečnou Kentaurovou a panem Stewardem (snad mi bude odpuštěno:D), jen mě trochu znervózňuje ten nepřestávající déšť. Mam chuť se procházet a nasávat tu venkovní-jarní-svěžest. Tak jako ve středu (včera). To jsem se procházela v dešti (pršelo líp jak dnes) a vůbec mě nesralo, že moknu, ba naopak, cejtila jsem se skvěle, očištěná od těch zimních hnusů, a vážně bylo příjemný zažít jednou teplej déšť, kterej nestudí. (Že by nějakej dešťovej homosexuál?)

Má smysl tohle vůbec zveřejňovat?

No, alespoň vidíte, že když nic nepíšu, o nic nepřicházíte, vážně se nic neděje a z psaní článků o hovně jsem pro dnešek (jenom;)) asi vyrostla. Jdu se pustit do mojí detektivky, se kterou se mi poslední dny daří po večerech pěkně hejbat - je to závislost, musim psát a pak se nedostává na ostatní .. ale co, ono mi to (ani vám) neuškodí. Brou noc!

Today Is the Big Day!

13. března 2011 v 16:22 | Maude |  Blog
Pro vás je to asi jen další obyčejná neděle. Ale pro mě ne. Já si ještě hodně dlouho budu pamatovat, co se dělo třináctýho března před dvěma lety. Byl pátek. Podvečer, spíš už večer. Tma a dvě osoby se vkrádaly na dětský hřiště. Nezapomenu, jak to tehdy vonělo ve vzduchu, jak pofukoval vítr a sem tam přivál pár sněhovejch vloček. Nezapomenu na naší originální schovku, nezapomenu na slova, která padla a už vůbec nezapomenu na ty pocity, který se ve mně mísily. (Někdy bych si přála, aby i ve skutečnosti existovala tlačítka jako na přehrávačích, aby se daly určitý okamžiky prožít znova, a nebo si je aspoň prohlídnout. Bylo by to zajímavý.) Dva roky s Běsátkem utekly jako greyhound na dostihový dráze (ano, s chrtama si nedám pokoj ani v tento den.. no, prostě mě lepší přirovnání nenapadlo..), a i když bych mu někdy nejradši nakopala (a on zase mně), jsem strašně ráda, že ho mam:)) (Rozhodně bych toho byla schopná napsat víc, ale už jste si určitě všimli, že svoje pocity na blogu dávám jen ochutnávat, celý menu by na vás bylo moc a já bych to takhle veřejně ani neuměla..)

Mimochodem, čtu si článek z minulýho roku, kde se zmiňuju o sledování filmů na netu. Pak jsem dlouho nekoukala, až zase minulej tejden. What? To mě docela dostává, že mě to napadlo ve stejnej čas. Holt začátek března tomu asi nějak přeje.

O včerejší postpracovní akci se zmínim jen tak ve zkratce. Byla totiž skvělá, a popisovat to, moc byste mi záviděli. Takže pro vaše dobro:). Verča je ovšem vynikající hostitelka, která pro nás s Terkou připravila šílený kopce všemožnýho jídla (jo, tam by se ti líbilo, Běsátko:D) a pití. Popovídaly jsme o všem možnym, pořešily zástupce opačnýho pohlaví, školu, práci a tak, a na závěr jsem dostala extra silnýho Chameleona (to je tak, když hostitelka nepoužívá panáky a míří od oka /do půlky sklenice/:D), kterej mě malinko odrovnal, ale rozhodně mi to prospělo. Po psychický stránce určitě. Už teď se těšim na opáčko.

A co dál? Zejtra jdu zase do práce, takže vstávám, moc odvázaná z toho nejsem, ale už se těšim, až si budu moct dopřát, co potřebuju (Všichni víme, co .. dobře, tak ne všichni, ale já to vim určitě:D), takže to vstávání je minimum, co pro to může člověk udělat. Dál čekám zprávy ze zkušebny, konečnej výsledek a co se bude dít, takže na to jsem taky zvědavá. Mno, a inspirace se konečně spojila s tou svou kámoškou Múzou (vážně to neni to samý), takže už je noha v nohávě, a jde se na to.

(Btw vynechává mi "č", takže jestli někde chybí, tak si ho tam dosaďte!:D)

On a steady diet of soda pop and Ritalin

11. března 2011 v 21:33 | Maude |  Blog
Chris Cornell destroyed my ears with his You Know My Name (out of tune), never mind, I want to hear it again. Yes!

I was at home today. Yeah. I went to nowhere. No school, no work, even no work and no school together. And I'm enjoying it.

I feel (free like river) so specially all days. I'm smiling to all of people (if I don't want to shoot them for a moment) idiotically and I'm fine, I feel like fallen-in-love-not-long-ago, but I'm not.. Or yes? Hm, that's really troubling question. No, keep cool, I'm just in Euphoria. Sweet euphoria. Am I on a high? Maybe. Džízis, of course not!:P

I'm thinking about my dear phagomaniac (yep, new nickname for my boyfriend /No, no, don't kill me, sweetheart:D/), reading and looking for my muse. What good is having inspiration without a muse? Unavailing. (Probably she has vacation.)

Hm, and this is the end of my story, 'cause I'm so bored and fucking tired (from myself?). I don't know anything else what I want to write you. (Muse, come home, I need you!)

(Heh, this article really looks like from person who's on a high:D Maybe is.)

Please, discount it.

Průjem (ale jen písmenkový, nebojte:))

9. března 2011 v 23:01 | Maude |  Blog
Vidíme se dřív, než jsem si myslela. (Shit, čtvrtej článek jo?) Jen co jsem se s váma rozloučila, naobědvala se, vyrazila jsem do Prahy. Byla jsem v Praze sotva dvacet minut a už jsem měla chuť všechny ty lidi kolem postřílet. To zas byl výběr. Idiot za idiotem, debil za debilem, neskutečný!

Trochu jsem se uklidnila na rychlý návštěvě u Marry, kde jsme trochu popovídaly a já si poňuchala koťata. Jsou to ňuňánci, jak jinak:) Potom jsem pokračovala do knihovny. Samozřejmě měli jen zlomek toho, co jsem chtěla, ale naštěstí to nejhlavnější, pro co jsem šla, jsem si odnesla. Abych ale neodcházela jen s jednim kouskem, trochu jsem zaimprovizovala a vybrala ještě dvě další díla. Jsem na to hodně zvědavá..

Z knihovny jsem se přesunula do školy na hodinu účetnictví. Spolužačka přinesla buráky v čokoládě a stačila se na nich za pár minut stát závislá. Nabízela mi, já statečně odolávala. Jsem už tak závislá na tolika věcech, že tohle by mi k tomu ještě chybělo. Ale voněly nádherně:D.

Zato na nádraží byly cejtit sračky. Nechápu, jak se jim to povedlo, bylo to totiž cejtit jak v centru, tak i u nás. Zajímavé.

Zejtra zase práce, pak škola (a matematická zkouška, který už se pochopitelně nemůžu dočkat) a pak .. no už teď se těšim domu.

Začíná bejt pozdě, takže si jdu pustit ještě nějakou hudbu na dobrou noc, možná nahlídnu do nějaký knížky a už se neskutečně těšim, až budu mít zejtra večer čas na tu svojí. Jo a když už jsem v takový náladě, vyměnila jsem si piercingovou kuličku za tu se smajlíkem, třeba mi to pomůže ještě k lepší náladě a většímu optimismu. Přeju vám dobrou noc:))

Nateklo mi do ucha

9. března 2011 v 14:22 | Maude |  Blog
Shit, třetí článek za dnešek? No proč ne. Třeba to trochu vyrovná tu mou absenci dní minulých. Protože vás jistě zajímá, jak se mam, tak vám to řeknu. Jak jsem se před chvílí zmínila někde jinde, duše se směje, tělo možná trochu trpí. Jsem unavená, ale mam se dobře. Jsem nevyspalá (dnes už ne), ale cejtim se fajn. Proč? To vám nedokážu říct.

Trochu se posírá kauza "zkušebna", takže jsem zvědavá, jak to všechno dopadne. Možná se mi hodně uleví, když o ní zase přijdeme. Řikám možná. Je totiž sice dobrý mít, kam zajít ve dnech studených, ale jak už se blíží teplo, moc mě to do ní netáhne (když můžu na chatu). Tim spíš, když s sebou přináší jen další a další starosti. Kdybych neměla do čeho píchnout, možná by mi jejich řešení nevadilo, ale ráno vstát, jít do práce, pak do školy a přijít zničená domu až večer a něco řešit? Pcha, na to se můžu vy víte co.

(Mimochodem z toho ucha mi ta voda ještě nevytekla. Při mytí hlavy mi tam natekl snad litr. Jo, jsem šikovná.)

Ještě jsem neobědvala. Takže hned jak moje prsty doklapou, hodlám si jít něco udělat. Hned potom vyrážim za Marry, a pak do knihovny. Uvědomila jsem si včera, že tam nutně potřebuju. Možná ještě víc jak nutně. Objevila se totiž u mě nová vlna inspirace, načež jí chci ještě víc podpořit. Vim jak, vim čim, tak hurá do toho. (Objevila jsem novej rozměr, dostala novej dech, sakra, cosi v mý hlavě mě žene šíleně dopředu! /Nepsala jsem snad o dva články vzad že jsem taky "psychoidní"? Tak se nedivte:D/)

Zrovna mi píše Kentaur, jestli ještě od soboty žiju. Jo, trefná otázka. V sobotu jsme se s Kentaurem a Anwi sešly u nás, jak už jsem taky psala. Nalily do sebe celou flašku medoviny, která byla mimochodem naprosto výborná, sežraly Kentaurův mřížkovej koláč, ovocnej salát, okoštovaly zase dva druhy sypanejch čajů, že se ani na kafe nedostalo a popovídaly. Od tý doby se ani jedna z nás nějak netově neprojevila. A co se stalo? Co u nich, to netušim, ale já si potom užívala svou poslední noc o samotě až do ranních hodin (stejně jako tu předchozí:D), a pak přišla inspirace. Inspirace, o který se zmiňuju v předchozim odstavci, inspirace, která mě nutí konat, tudíž na net nebyla ani špetka času (kor když se k tomu v pracovnim týdnu přidá škola s prací).

Mno, krom hladu se asi každou chvíli pochč .. no víte co, takže v nejlepším přestat. See you soon (maybe) a teď už jdu!

Odpor k matice může i zabíjet

9. března 2011 v 13:42 | Maude |  Oblíbené
Tak jako mě vždycky rozesměje Mason se svym "What's uuup!!" (s Marry už je to taková klasika naše) dostává mě i tohle. To je sice uplně z jinýho soudku, ale můžu to vidět po několikátý a stejně mě to pobaví. Těžko vyprávět, jak jsem se k tomu vlastně dostala. /Asi vinou osudu:D/ O víkendu, když jsem měla doma ještě pré, čuměla jsem na filmy, mezi tim i jeden s Robertem Downeym jr., a krom toho, že ho znám z novýho Sherlocka, nemohla jsem si vzpomenout, kde jsem ho viděla před tim .. no a pak přišel tenhle film.
Žeru ho (mimochodem táta ho nemá rád /toho herce/, jak kdysi prohlásil, nevim proč, ale už jsem si zvykla, že když se něco líbí mně, jemu ne..:) I když včera se konečně dostal ke Knights Of Cydonia z Wembley a šíleně mi vychválil Muse, vida..:D)
PS: A nejsem rasista, abyste si nemysleli :D:D

Hey you!

9. března 2011 v 12:22 | Maude |  Oblíbené
Hey You - Pink Floyd
Tohle je prostě moje srdcová záležitost. Výborná. Klasická. Psychoidní (to se u mě rovná skoro hned zaručenýmu úspěchu:D). /Jen tu scénu s červama mohli vynechat./ Ten song sem chci dát už strašně dlouho, už několikrát tu skoro byl .. Nakonec je ale dobře, že na něj přišla řada až teď. Právě teď (skoro to vypadá, že jsem taky psychoidní co?:D) v mym rozpoložení se mi sem hodí víc než kdy dřív.
Btw napadá vás, co bysme dělali bez youtube?

So confused, so hard to choose between the pleasure and the pain

4. března 2011 v 23:29 | Maude |  Blog
Apocalyptica - Not Strong Enough
Výbornej kousek (rozumí se hudba i text:P).
Poslední dobou mě baví nejvíc.
Ovšem snažim se jí poslouchat jen výjimečně, nerada bych se jí "přežrala":D

Popíjim si tady výbornej grepovej džus, pro kterej jsem si dneska dojela, a částečně čumim na Herkulese, co právě běží dole. Měla jsem taky tendenci uklízet v kuchyni, protože je až neuvěřitelný, kolik toho člověk rozbordelí, když si vaří sám. Když vařim s někym nebo někomu, tak to tak nevnímám, protože to dáváme do kupy buď společně a nebo je to prostě takovej "společenskej" zážitek, že člověk to uklízení pak vůbec nevnímá. Ostatně mě ani pro sebe moc nebaví vařit, člověk má tendence se trochu odbejvat a nedělat z toho takovej kulinářskej zážitek jako když vaří pro druhýho. To je špatný, ale je to tak.

Je mi teď tady nějak divně. Chvílema vedro, chvílema zima, a k tomu takový zvláštní rozpoložení, že ani nevim, jak to popsat. Snad se to brzy vylepší. Mohlo by zejtra. To máme na plánu s Anwi a Kentaurem opět náš oblíbenej čajovo-kafovej dýchánek. Tentokrát s sebou ještě Kentaur peče koláč a nese medovinu. Mněhe, to budou zlitý řepy..

Ani nevim, co bych dneska víc psala. Na internetu se hrabu v technickejch specifikacích aut (auta mě vždycky bavily, ale teď jsem do toho pronikla víc a mam k tomu lepší důvody:)), zkoumám a porovnávám. Taky jsem se dala do seznamu poslouchání těch kapel, co jsem si vypsala, jak jsem psala někdy dřív, jenže zatim jsem teda nic extrovního neobjevila. Zvláštní, co všechno hudební publicisti chválej a stejně to stojí za hovno.

Jdu si teda radši připravit ovocnej salát na ráno, ať má čas pěkně uležet, dokoukat Herkulese a dát při tom dokupy tu kuchyň a ostatní věci. Brou! (Když bude jednou ten článek kratší, ono mi to taky neuškodí, co řikáte? Poslední dobou jsem psala strašný hady, že ten, kdo je četl, by si mohl pořídit sutanu nebo svatozář /to je jedno, co by vám víc slušelo/:D)

00:33:57

3. března 2011 v 19:17 | Maude |  Blog
Three Days Grace - Just Like You
(kulturní vsuvka je vždy důležitou součástí článku:))
Navíc tenhle song mam prostě ráda. Hrozně dobře se mi hraje ve zkušebně, samotný teď tak hezky sice ne, jako s kytarou a zpěvem, ale i tak. Jde to tak jakoby samo všechno a prostě to jede a vytváří to skvělej výsledek.

Mimochodem název článku je "před chvílí" protelefonovanej čas. Můžete hádat, s kym asi. No jistě, s Běsem:P Snad jsem mu i já udělala takovou radost jako on mně. Ale trefit se do času, kdy má zavolat, to on umí. Akorát jsem "usedla" na WC, pak jsem se vrátila ještě pro mobil, co kdyby zavolal a udělala jsem dobře, zavolal:D. (Mno, ale svoje dojmy si nechám pro sebe, nejsem zas takovej exhibouš, abych je tady prezentovala.)

Dneska ráno jsem vypravila rodiče na hory a užívám si prázdnýho baráku a ticha. Jo, je to pohoda, to vám povim. Navíc jsem si dneska taky po dlouhý době užila i volnýho dopoledne - samozřejmě ve prospěch sebe samé, jak jinak. A to už tady dlouho nebylo. Jak vstávám brzo do práce, mam další den, co vstávat nemusim, tendence "spát" trochu dýl. Ale štve mě to, člověk tak přijde o spoustu času. No a tak jsem se tomu dneska postavila a vstala přece jenom po osmý. Jednak abych se rozloučila s rodičema a jednak, abych si trochu užila volnýho dne. A užila.

K obědu jsem si udělala gordon bleu a hned potom jsem vyrazila na veletrh práce do Diplomatu s pár lidma ze školy. Bylo to zajímavý a určitě se mi nějaký informace budou v budoucnu hodit. I když jsem teď zaměstnaná, neni to věčný že jo, takže proč se tam nepodívat. Navíc to bylo poměrně příjemný strávení času, pobavili jsme se, vyslechli pár prezentací a koukli se na dokumentární filmy, vyplnili dotazník .. navíc, jak jsme se shodli, jsme si v tom hotelu připadali docela důležitě:D.

Dorazila jsem krátce po čtvrtý hodině domu a pak si otlačila ucho mobilem při telefonování a sledování oknem, co se děje venku na ulici.

Včera jsem v práci poněkud trpěla, protože mě přepadly bolesti související s takovou tou nepříjemnou dámskou věcí. Vůbec jsem nevěděla, jak si tam mam sednout a furt jsem poposedávala a bolela mě prdel. No, musela jsem vypadat komicky, ale cestující si nestěžovali. Ještě aby, asi bych je poslala někam!

Po práci jsem vyrazila na chvíli k babičce, kde jsem byla totálně vyšťavená a měla jen chuť ležet bezvládně na koberci. Vůbec se mi od ní nechtělo, ale musela jsem zhruba po hodině a půl pokračovat ještě do školy. Nakonec se mi podařilo docela sebrat a trochu se probrat a ve škole jsem dodělala ústní, co byla ke zkoušce k účetnictví, a nakonec dostala jedničku. To jsem čuměla. Vůbec jsem to nečekala a navíc jsem se na to ani necejtila. Musela jsem u ní asi vzbudit soucit, nebo nevim:D

A aby toho nebylo málo, tak po škole jsem ještě pokračovala do nábytkovýho (nebo spíš "vše pro domácnost") obchodu, kde jsem si konečně nakoupila svoje vysněný zebrový povlečení do novýho bydliště. Už se těšim, až to vyzkoušíme. (Vzkaz pro jeho budoucího uživatele: Místo knoflíčků má zip, takže už žádný vypadávání peřiny:D) Ještě koupit zebrovej obraz a mam nazebříno. Domu jsem dorazila někdy po půl osmý, ale kupodivu únava a vyšťavenost se mě pustily a já dostala tvůrčí náladu.

Po americkym způsobu (neni sice americkej, ale většinou to v těch jejich filmech vidíte víc než v našich) jsem si včera vyhrála s rámečkem, kam jsem pečlivě vycentrovala, vystříhala a zarámovala krásnou fotku nejmilovanějšího (:D), a pak si to hrdě vystavila na poličku nad postel. Na noc jsem to ale radši dala pryč, věci na poličce maj totiž v noci tendenci padat mi na hlavu, a skleněnej rám bych na hlavě fakt nerada viděla. Navíc bych dostala infarkt, kdyby to na mě ve spánku spadlo. Už to vidim:D.

Ještě mam v plánu jeden americkej nápad. A to nakreslit si na velkej karton dny až do konce srpna, a s radostí každej den odškrtnout.. To si udělám dnes večer. Jen doufám, že až uvidim, kolik toho ještě zbejvá, že to nebude mít opačnej efekt..

Mno, a to by bylo. Už je čas večeře. Tak nějak jsem si dneska zapomněla cokoliv nakoupit, nakupovat si zajedu teda až zejtra, ale co budu žrát, to teda nevim.. Snad se něco najde. Mějte se ..

Here comes the sun

1. března 2011 v 0:04 | Maude |  Blog
Here comes the sun do do do do..:D
here comes the sun
It´s all right
(když už je dál řeč o těch Beatles)

(Konečně, dneska bylo znát, že se blíží jaro. I když se člověk pořád neobejde bez zimní bundy, nemá ráno aspoň pocit, že mu něco mrazem upadne. Tak snad jsem to právě nezakřikla. Jinak jsem poměrně unavená z nedospalosti, ale mam se fajn:P)

Dneska si kolegyně v práci při pauze připravovala čínskou pytlíkovou polívku, která následně letěla do záchodový mísy, jelikož se prej "nedala vůbec žrát" (místo toho si pak došla do jídelny pro dvě koblihy - to je náhrada:D). No bodejť. Mně stačilo podívat se do hrníčku a nedotkla bych se toho ani plastovou lžičkou, natožpak tou normální. Změť naprosto bezbarvejch stočenejch nudlí v nažloutlý vodě, která byla cejtit jako směs sojový omáčky a vody z nádobí. Co jsou dneska ty lidi schopný vyprodukovat, to fakt neni možný (a co jsou ty lidi schopný si koupit, to taky ne). Neuniknul mi ale sáček od tý dobroty a to bylo zkoumání. Krom snad stovky přísad, co údajně obsahovala (vážně jsem si nevšimla), tam byla napsaná další stovka věcí, jejichž "stopy" může obsahovat. Přes obvyklý stopy ořechů a sóji až po korýše, vlčí boby a oxid siřičitý (viva la SO2). Tam kdybyste našli i useknutej prst čínskýho kuchaře, tak se budou hájit tim, že "to přece máte vzadu napsaný". Zkrátka a dobře, tak dlouhej seznam nechutností v potravině jsem snad v životě neviděla.

Tohle všechno mi připomnělo scénu z beatlesáckýho filmu Help! (muj oblíbenej, předevšim v šesti /sedmi/ letech, nechtěla jsem koukat na nic jinýho:D), kdy přijdou Beatles do indický (?) restaurace, kde mezitim jakýsi zmetkové, který jim jdou po "krku", v kuchyni utopí v polívce kuchaře. Načež si chlapci samozřejmě objednaj polívku a při její konzumaci v ní objeví nejdřív John (? fakt jsem to dlouho neviděla:D, měla bych to napravit) brejle, a pak někdo další (George?) rozmočenej lístek na autobus.

A lístek na bus mi připomněl další zážitek, a to když jsme byli v Londýně a chtěli se podívat do Národního muzea, kde se zrovna konala nějaká neveřejná akce. Normální člověk by se otočil s tim, že se podívá jindy, ale muj spolucestovatel byl tak zvědavej, že se pořád a pořád přibližoval k bráně, načež ho zastavil securiťák a chtěl po něm nějakej lístek nebo cosi, čim se prokáže. Načež vynalézavý pan Běs nezaváhal a vytáhnul tramvajenku. (Fakt nevim, jak ho to v tý chvíli napadlo:D) Měli jste vidět obličej toho securiťáka a slyšet ten tón, se kterym udiveně vyslovil "bus ticket???:-OO" Slyšim to ještě dnes a možná se ještě dnes i trochu stydim, odcházela jsem pryč nejrychleji co to šlo.

Člověk by ani neřek, kolik dávnejch vzpomínek ve mně vyvolá jedna nechutná čínská polívka. Už je zase pozdě. Spisuju tu ty kecy dlouho a v podstatě jsem ani neřekla všechno, co jsem chtěla. Už totiž nevim, co jsem vlastně chtěla. Dneska mi ten den nějak utekl, práce, potom hned škola a najednou večer a jsem doma.. Jo a taky jsem dneska "konečně" (zvláštní, že se mě na to ptalo už tolik lidí, jestli se něco takový stalo, jako kdyby to snad bylo něco extra) odbavovala jednoho pana herce - ale Bolek Polívka to nebyl, to by těch polívek už na mě za ten den bylo vážně moc:D.