(Opravdu si libuju v nečinnosti, a když pak po dlouhém blogovém odloučení hodim na blog víc jak jeden článek ve stejném dni, tiše sedíc ve tmě v křesle - mnu si ruce jako pan Burns. "Snigrsi!")
Za dveřma na terasu se hejbe bílej stín. Je jen pár centimetrů od nich. Celkem psychoidní věc, zrovna když v televizi jede mámě film s neménně psychoidní hudbou. A ona to byla jen malá nevinná bílá kočička, co se k nám přišla vysrat. Ne, dobře. Takovej závěr se k řeči o nevinný-bílý-kočičce nehodí, tak dejme tomu, že přes sklo koukala na film a nebo je to chůdě bezdomovkyně (což asi je) a hledá teplou náruč a plnou misku.
Kdybyste snad někdo chtěl, přijďte si jí odchytit (je to kočka, ta kočka!), zachráníte nervy nejednoho posedlýho zahrádkáře tady v okolí a mě v letních měsících ušetříte od nočních mur. Neni nic lepšího, než když vás u otevřenýho okna ve čtyři ráno vzbudí kočíčí řev, když se vám perou pod oknem o nějakou mršinu. Skoro si připadám jako na divokym západě, kde se pod oknem pronajatýho pokoje nad Salonem v horký noci prohánějí kojoti a perou se o zbytky poctivě tlejících se kovbojů a jejich koní, na kterejch si už v poledne, kdy to nejvíc pařilo, pochutnávalo hejno hladovejch supů.
Tak to jsem neplánovaně odbočila až k divokýmu západu. Mezi náma ("to už něco znamená":D), ani nevim, proč jsem vůbec začala psát druhej článek, nemám nic naléhavýho a zajímavýho, co bych vám chtěla sdělit. Snad jen kvůli potřebě psát. U mě je to pořád stejný (over and over), ale nestěžuju si, a nejbližší akce, na kterou se těšim, je Majáles (příští pátek). Kam se jdeme odreagovat s Marry (a evidentně tam jde ještě několik ex-spolužaček a spolužáků, ale tak ty tam stejně asi nepotkám a nějak mě to nes.. vy-víte-co), a o pár dní později druhá hostina v Červenym klobouku Lucerna Music Baru. Jestli ta bude aspoň tak dobrá jako minule, bude to fenomenální! (Proč? Protože jsem to řekla!)
Mimochodem s pohledem na stůl, kde mi stojí komínek (?) knih, si začínám (opožděne po několika dnech) uvědomovat, že jsem si toho nabrala nějak moc. Na to, že mam čas číst jen při přesunech z práce do školy a domu a naopak, jsem si nějak věřila. Holt jsem měla velký voči a ty svazky, který jsou normálně rozpůjčovaný a najednou tam byly, jsem tam nemohla nechat.
Jsem ale na dobrý cestě, dvě z nich mam přečtený, jen se mi je (tu jednu) nechce vracet, třetí rozečtenou, ale nevim, jestli dočtu, čtvrtou čtu a pátá, šestá a sedmá mi ještě zbejvají. Konkrétně již zmiňovaný (někdy v předešlym článku) Příliš mnoho svědků jsem dočetla při "velikonoční pohodě", právě čtu Pět falešných stop a už se třesu na Království bukkake. Po detektivkách trochu něco ostřejšího. Ale nejsem žádnej sexuální maniak, ten název s obsahem zas tolik nesouvisí - aspoň v to doufám.
No, blíží se zase dosti pozdní hodina, a na okno mi začínaj dopadat dešťový kapky, takže jdu ulehnout ("když prší, tak se nejlíp spí"). I když vzhledem k množství knih by se hodilo říct, jdu číst, ale nejdu. Nejsem blázen (co se vymkl kontrole, ne, ne, ne! To společnost se vymyká. Vy-my-ká!:D). Dobrou.
A když už zmiňuju to Over and over, musim si to pusit.