Únor 2013

moje druhá olejomalba

9. února 2013 v 17:48 | Maude |  Art
Tenhle článek by taky mohl patřit do rubriky "co se událo ke konci roku 2012", ale žádná taková rubrika tu neni a ani nebude. Takže to uděláme jinak. Prostě se vrátim k těm pár věcem, který za to stály a mohly by vás zajímat (a na který chci já později vzpomínat).

Jednou z těch věcí, která mě poslední dobou baví a postupně jí podléhám víc a víc, je olejomalba. O tom už jsem se zmiňovala dřív, řekla bych někdy koncem léta, a tady jste mohli vidět muj historicky první obraz malovanej olejovejma barvama. Teď, když na to koukám s odstupem času a mam namalovanej druhej, přijde mi ten první dost děsivej, ale tak pořád je muj že jo ..

Druhýmu obrazu jsem věnovala víc času, už jsem věděla, co a jak, nebála se na to hrábnout a tak celkově jsem si jeho tvorbu víc užila. Už to nebyla ta neznámá, už jsem se nestresovala s tim, že to pokazim, a víc jsem se řídila vlastní rukou než předlohou. Trval mi tři lekce, což bylo dohromady asi osm hodin, a skoro celou jednu lekci zabralo nebe, s tim jsem si fakt vyhrála.

Tentokrát to neni Skotsko, ani žádná další Británie, ale USA. Maják v Lubecu ve státě Maine, ze kterýho je vidět na Kanadu. Takže vlastně na obraze jsou dvě země :) Maine jsem si oblíbila kdysi dávno, když jsem četla jednu knížku, jejíž děj se tam odehrával. Mam slabost pro severský země. Ty nekonečný lesy, divoká příroda, krutá zima (ta moc příjemná asi neni, ale určitý moje sympatie má), jezera, útesy .. a taky mam slabost pro majáky, cejtim z nich určitou naději a volnost.

Ale dost bylo keců. Proč jsem malovala to, co jsem malovala, už víte, takže tradáá ...


Mimochodem .. ještě žiju!

8. února 2013 v 18:42 | Maude |  Blog
Já vim, že to poslední dny (měsíce) vypadá jinak, ale pořád jsem tady. A nebudeme si nic nalhávat - krom toho, že nemam čas, nebo chuť nebo co to vlastně je, už mě to tu ani nebaví. Nebaví mě furt ten stejnej vzhled (ale galaktičnost mě baví stále) a systém. Popravdě, sere mě to tu. Na druhou stranu jsem tady tomu věnovala tolik energie, že prostě nedokážu jen tak odejít, a nějakej ten blog pořád mít chci. Vim, že nikdy nebude nějak extra navštěvovanej a komentovanej, to mi nevadí, i když jsem za zpětnou vazbu ráda, ale nějaký to místo, kde se můžu vyjádřit a napsat si, co se mi zlíbí, potřebuju. Typická schizofrenie, takže jak z toho ven?

a) novej blog s novym vzhledem, u kterýho stejně neni zaručený, že druhej dech přijde
b) starej blog, u kterýho si myslíte, že jste vyčerpali všechno, co ste mohli a druhej dech už asi nepřijde, ale nechce se vám ho opouštět a tak ho necháte hnít, popřípadě se jednou za měsíc vytáhnete a napíšete, jak se nic neděje
c) starej blog s novym vzhledem a optimistic mind, že všechno dobře dopadne
d) návštěva psychiatra, že řešim takový sračky (a rovnou se nechat vyšetřit i s jinejma záležitostma)

?

Možná, že možnost "d" by vyřešila nakonec všechno.

Musim se přiznat, že články tohodle typu u sebe na blogu nesnášim (takže nejste sami). Protože kdo by chtěl vonět jako ty!?! :D číst nějaký výmluvný kecy o tom, že se tu nic nedělo a proč. No kdo? Já teda ne. Na druhou stranu od ostatních blogerů mi to nevadí. Možná to bude tim, že ostatní blogeři na to neprdí tolik jako já a nejsou ty výmluvný články tak častý. Možná .. každopádně nemá smysl se nad tim zamejšlet.

Jak to u mě vypadá poslední dny a co je novýho?

Ono je toho novýho spousta. Asi jako vždycky. Klasickej model - vám se zdá, že se kolem vlastně nic neděje a neni o čem psát, přitom každej tejden přichází věci, který tu ještě nebyly a jsou pro vás nový, jenže než se dostanete k blogu, na všechno zapomenete a koukáte na to jinak, tak nějak celkově - a celkově se nic neděje.

Ale dobře, nějaká snaha a chuť tu přece jenom je. Příští tejden mi končí zkouškový, teď se učim, a od začátku roku tak nějak přerušovaně stonám. Neni den, kdy by mi něco nebylo a už mě to teda docela štve. Nejenom že před lidma vypadám jak hypochondr, ale taky mě to celkově čim dál víc vysiluje a unavuje. Takže neni o nic stát. Zkoušky se tak nějak celkem dařej, ale do práce chodim jak do houslí .. což neni moc ideální. Nicméně pořád jsou tu věci, který mě držej při životě a na který když si vzpomenu, pozvednou se mi koutky.

Takže .. nějakou přílišnou aktivitu vám tu slibovat nebudu, protože už teď vim, že bych to nedodržela, ale budu se snažit sem přece jenom něco málo napsat, protože témata na to jsou ..