Zážitky

Museum Night

15. června 2011 v 1:18 | Maude
(Dobré ráno, tak se konečně dostávám k sepsání pár slov o Muzejní noci. Achjo, poslední dobou mi to blogování fakt vůbec nejde .. ve volnejch chvílích se do toho musim přemlouvat a .. tak to přece nemá bejt :/)
YES! V sobotu večer (v noci?) jsem navštívila Muzejní noc a jsem co? Nadšená a inspirovaná (i když ne do blogování) a mohla bych vám tady o tom psát sáhodlouhý slohový útvary - kdyby mi to šlo - jelikož nejde, omezím se jen na vyprávění.

Moji "parentsové" chodí na Noc už několikátym rokem. Já neměla buď s kym jít a nebo mi to nevyšlo z jinejch důvodů, až konečně letos - nic mi do toho nevlezlo, a protože po tom toužila i Kentaur, šly jsme spolu. Vybraly jsme pár objektů, co chceme navštívit, ale vzhledem ke vzdálenostem nebo frontám, jsme pak až na pár výjimek zaimprovizovaly a na všem se překvapivě shodly.

První naší zastávkou bylo Muzeum kávy Alchymista, kam jsme dorazily krátce před sedmou a stály jsme skoro jako první ve frontě. Řikám skoro, protože i když jsme přišly první, najdou se pořád tací, kteří neznají pojem "fronta" a nejenomže se nacpou pár centimetrů před nás, ještě si dovolí smrdět. Fuj. No měli byste to srdce vykázat je nakonec fronty?:D

Muzeum se skládá z několika menších místností ve dvou patrech a patří k němu ještě kavárna a malá zahrádka v trochu "najaponštělém" stylu. Celý to působí velice útulně a příjemně. V první místnosti nás překvapila sbírka plyšovejch medvídků od těch úplně nejstarších až po Kukyho (nechyběl ani Beanův Teddy) a další už se věnovaly kávě a její historii, pěstování, zpracování apod. Předpokládám, že to už si dokážete všichni představit, co by se mohlo nacházet v takovym muzeu:)

Vyplnily jsme ještě dotazník, jak se nám tam líbilo a po dvaceti minutách pokračovaly na další atrakce. Naše kroky vedly směrem k Národnímu technickému muzeu, teda aspoň jsme si to myslely, až jsme nakonec došly do Zemědělskýho. Technický jsme nakonec kvůli neskutečně obrovský frontě vynechaly a za konverzace o HP (:D) jsme otestovaly linku 8 a dojely na Staroměstskou před Rudolfinum. Tam jsme si sedly na schody a vybraly objekty, do kterejch pujdeme. Vyhrála Vysoká škola umělecko průmyslová hned naproti Rudolfinu, a když jsme tam vcházely, rozhodně jsme netušily, jak moc se nám tam zalíbí.

VŠUPka zaujme podle mě už zvenčí, a to tim, že byste nečekali, že tahle budova patří škole. Další překvapení (pro toho, kdo tam nikdy nebyl) přijde, když zjistíte, že je od sklepa až po půdu narvaná uměním (což se ale zase dá čekat, když víte, kam jdete). Vešly jsme a uplně to na nás dejchlo (pro zasvěcené: jaro to nebylo!) a pohltilo. Ve čtyřech patrech velice rozvětvenýho objektu se nacházely třídy, plný výstav klauzurních prací studentů - od klasický grafiky přes architekturu, fotografii, typografii až po sál, kde se na plátně promítala módní přehlídka a na stojanech visely ušitý modely.

Najednou jsme zatoužily na takový škole studovat. Uplně jsme posedly. Kde jinde na vysoký škole vás nechaj sprejovat po zdech na chodbách, zasvinit záchody od malířskejch potřeb, ozdobit záclony sprejem, natáhnout pohovky od popelnice na chodbu, kouřit a chlastat, přivést si domácí mazlíčky, zůstat sebou samým a nedělat z vás počestnýho uhlazenýho studenta? Kde vám daj tak volnou ruku? Neznám žádnou takovou školu. A neznám ani žádnou takovou školu, která by z oken měla hezčí výhled (ne, že by na tom záleželo, ale fakt stojí za to!) Škola bejvá otevřená veřejnosti i jeden týden na konci zimního a letního semestru, tak pokud jste umělecký duše, doporučuju navštívit.

Prolezení celý VŠUPky nám trvalo poměrně dlouho, a ani po tom se nám nechtělo ven (davy valící se dovnitř nám to stejně nechtěly dovolit), nakonec jsme se přece jenom odtrhly a pokračovaly opět na schody Rudolfina, kde jsme si zaslouženě sedly. Skromně jsme povečeřely (já banán a Kentaur koláč :D) a pomalu se začínalo stmívat. Rudolfinum zhaslo a naproti na škole se od desíti chystala projekce - na tu jsme bohužel nepočkaly (ale v dnešní době "internetů" se to dá dodatečně dohonit) a daly se na cestu k jen kousek vzdálenýmu Uměleckoprůmyslovýmu muzeu. Tam nás ale přivítala další větší fronta, a tak jsme znovu zaimprovizovaly a našly jiný objekty našeho zájmu.

Linkou Pět jsme se rozjely směr Goethe-Institut, kde nás zaujal slibovaný "Krimi koutek" a výstava fotografií. No .. všechno by bylo v pořádku, kdyby se v papírech tak trochu nezapomněli zmínit, že se v G-I nachází snad jen čtyři knížky v češtině a ostatní jsou německy. Vzala bych si slovníček:D. Ale tak aspoň, že jsme se podívaly jak to tam vypadá. Mezitim, co Kentaur upadla mezi regály na židli, já jsem projížděla hřbety knížek a sekce, jestli přece jenom nenajdu něco česky. Ani prd. Nakonec jsem prolistovala nějakej německej komix - nutno dodat, kvalitní práce - kterýmu jsem podle obrázků rozuměla, a pak jsme ještě navštívily WC a vrátily se na zastávku autobusu. Samym šokem ze všudypřítomný němčiny jsme úplně zapomněly jít do druhýho patra na výstavu fotek. Nevadí.

Na naší zastávce stavěly dvě linky. Pětka a devítka. My jsme potřebovaly pětku, která asi 3x vynechala, takže jsme si na zastávce vytuhly asi dvacet minut a pozorovaly, jak jezdí jedna devítka za druhou. K pos..rání! Nakonec jsme se autobusu přece jenom dočkaly a odjely z Masarykova nábřeží až na Malostranský náměstí. Tam jsme se dostaly jen pár minut před jedenáctou. Měly jsme v úmyslu navštívit GAMU (Galerii Akademie múzických umění), ale trošku jsme se zamotaly. Já jsem chtěla od jedenácti stihnout bubenickej koncert, kterej se tam jednou za dvě hodiny konal, a nastal trochu boj s časem a s hledánim čísla popisného dvanáct. Po krásnym bloudění a dvě minuty před jedenáctou jsme galerii našly, prohlídly jednu místnost s fotkama od studentů FAMU a rozezněly se první údery do bubnů.

Čtyři studenti se postarali o energií nabíjející dvacetiminutovej bubenickej set, během kterýho si do galerie přišla stěžovat jakási domovnice "od vedle" a začla vyhrožovat, že zavolá policajty, že už je jedenáct večer. Ovšem se zlou se potázala - i "hlídači" v podstatě stejnýho věku jí lehce vyfuckovali a koncert nikdo a nic nepřerušilo. My s Kentaurem jsme si ho uživaly v sedě v kamennym výklenku. Nohy bolely, ale my byly spokojený. Po bubenickym setu jsme doprohlídly zbytek fotek a projekcí, a chtěly se přesunout přes galerii Langhans s výstavou (blogerský) módní fotografie na poslední vlak na Hlavní nádraží, ale nakonec se ozvali rodiče, že když dorazíme za nima, vezmou nás autem. A protože už jsme toho měly opravdu dost, poslední galerii jsme vynechaly a vypravily se na metro.

V metru se mísili účastníci Muzejní noci s účastníky festivalu Sonisphere - poznali jste jednoduše podle čehokoli s potiskem Iron Maiden :D - venku pršelo, mně se roztrh deštník, a s Kentaurem jsme kráčely deštěm a tmou k autu. Obě zničené, ale plné zážitků a dojmů, spokojené.. Tak taková byla moje první Muzejní noc.

Koncert roku? Měsíce května určitě!

22. května 2011 v 2:07 | Maude
A Banquet + The Feud (UK) + The Swan Bride (SK), LMB, 16.5.11

Kdybych věděla, jak začít, psalo by se mi to snadněji..

Každopádně na Banquety a Feudy už jsem se těšila od konce prosince minulýho roku, kdy tyhle dvě kapely hrály spolu. Měla (mám:-)) jsem je ráda obě, a když jsem zjistila, že budou mít společnej koncert, byla jsem nadšená. Dokonalý spojení. Další nadšení nastalo, když jsem se dozvěděla, že se to bude opakovat.

Tohodle koncertu jsem se nemohla dočkat už několik týdnů předem, protože v zimě se moc kulturních akcí nekonalo a mě to dost chybělo. Navíc ten stereotyp mě začínal nudit. Do "formy" jsem se dostala díky Majálesu, kterej byl taková malá předjídka před pořádnou žranicí - banket no, jak příznačné.

The Feud se na stagei objevili v půl devátý a do uší publika vypálili delší instrumentálku Mad. Na začátek výborná zahřívací věc, ale bohužel se spoustou lidí to nehlo. Přesto si to pár jedinců v prvních řadách včetně mě a Marry užívalo, o kapele ani nemluvim. Už jejich příchod přesně na minutu naznačoval, jak se na koncert těší. "Parket" byl zaplněn jen z poloviny, což rozhodně nebylo nepříjemný, protože jsme kolem sebe měly spoustu prostoru a mohly jsme si koncert užívat, aniž bychom (já jsem jednou nějaká spisovná, to se mi nezdá:D) někoho omezovaly a nebo někdo omezoval nás. Feudi tam sázeli především nový kousky, tak že bysme se dočkali novýho cdčka? Materiál jim evidentně nechybí. Možná, že pár songů se podobalo už existujícím, ale řekněte mi, která kapela někoho nevykrádá? Přinejmenším sama sebe (a podle mě je to i přirozenej jev, takže nevim, proč se na to kouká jak na nějakou smrtelnou chorobu, všechno už jednou bylo, ale přesto to nikdy neni stejný). Jako předposlední přišla na řadu "hitovka" In Between The Lines a podmanila si i zbytek publika (možná, kdyby jí nasadili v první polovině, rozběsnilo by to lidi dřív, ale těžko říct), celý to zakončila vypalovačka s výraznou kytarou na začátku a svižnym refrénem All Of It. A protože jsme pak kapelu řádně odměnili potleskem (až se mi ozvala moje stará zlomenina předloktí xD), dostali jsme ještě přídavek v podobě Pulling Me Appart (?).

Následovala poměrně (příjemně) krátká přestávka, během který jsme se občerstvily a Feudi mezi tim vyklidili stage, aby se tam po pár minutách mohli objevit A Banquet. V sále přibylo o trochu víc lidí, a pak potemněla světla (doufám, že si to pamatuju dobře a nepíšu tu bláboly, ale tak už je to pár dní..) a rozeznělo se intro, ze kterýho mi až přeběhl mráz po zádech a po kterém navázala Gold Frames. Moje hodně oblíbená věc, ovšem možná bych jí nedávala hned na začátek, protože má "pohodovější" tempo a nerozběsní tolik lidi (ale do toho nemam co kecat, čistě jen muj názor), nicméně i tak byli trošku víc rozhejbaný než při Feudech a postupně se to stupňovalo. I Banqueti zahráli několik novejch songů, který zněly dobře, a na kterejch je znát zase určitej posun od minule. Ovšem nejvíc mi v hlavě uvízla Magic Eyes of May - taková strašně příjemná věc, při který se musíte kejvat do rytmu i kdybyste nechtěli. Nakonec další moje hodně oblíbená Dark Streets, to už celý publikum (alespoň co jsem viděla) patřilo kapele. Moje dávná zlomenina mi už v duchu možná nadávala, ale přesto si kapela zasloužila řádnej aplaus a my dostali ještě další přídavek.

/Vážně je zajímavý, jak se vám kapela, kterou máte možnost už nějakou chvíli sledovat (koukám, že je to rok, hm, tak to neni zas tak dlouho:D, ale jejich posun za tu dobu je obrovskej), vyvíjí před očima (ušima). Baví mě. A Banquet jsou prostě jiný než ostatní, a přesto si na nic nehrajou, nemusí. Do hudby vkládaj všechno a je vidět, že je to baví. Jdou si za svym snem a jsou pro něj schopní dost obětovat, pracujou na sobě jako nikdo tady, a podle mě si jeho splnění zaslouží ../

Třetí a zároveň poslední kapelou byli The Swan Bride. Pěla se na ně v podstatě samá chvála, tak jsem byla dost zvědavá. Slyšela jsem je totiž před pár lety a musim říct, že se mi to moc nelíbilo. Jenže pár let je ve vývoji kapely dlouhá doba (teda jak u který:D), a za tu dobu se toho může spousta změnit. Zkrátka a dobře, překvapili mě. To bolo! Naprosto vynikající, energickej a nabíjející výstup. Trochu progresivní retro (v tomhle jsem vynalézavá, jak tak koukám:D), trochu indie-rock s občasnou příchutí starýho Mansona, a ten klavír (no dobře, klávesy s "klavírním soundem", detailisti) jednoduše další hudební lahůdka. V hlavě se mi usadily nejvíc Freakshow (žeru tam to piano) a Alternate Ego (tady zase ta kytara). Lidi si to užívali, jeden sobě nebezpečnej běsnitel bez pudu sebezáchovy možná až moc. Ovzduší trochu zhoustlo, ale atmosféra byla výborná a moje ruka už naprosto rezignovala. S Marry jsme se rozhejbaly, že se nám skoro nechtělo přestat, ale všechno jednou končí, a tak někdy před třičtvrtě na dvanáct dozněly poslední tóny .. a víc nic.

Kombinace kapel byla opravdu fenomenální - aby mi všechny tři kapely takhle padly do noty, to moc často nebejvá. Ostatně takovýhle mezinárodní tříkapelový koncerty taky často nebejvaj. Plná dojmů z pár událostí (si nechám pro sebe, že:D) a naprosto nadšená, poněkud zničená, opustila jsem jen chvíli před půlnocí společně s Marry LMB, a vyrazily jsme do noci.

Máj a les 3/3

13. května 2011 v 22:53 | Maude
(Hele, ten mobil fakt nefotí zas tak špatně..)
A jdeme do finále. So .. po navečeření se jsme se opět přesunuli k hlavnímu stagei, měsíc se šklebil na nebi, pomalu se stmívalo a začínalo se ochlazovat. Svých tří vrstev oblečení jsem vážně nelitovala, chvílema bych snesla i něco teplejšího.

Proběhlo vyhlášení krále Majálesu, vyhrál Bobek Veliký (že by inspirace u Lorda Hoven?) z VŠE - nějak podvědomě jsem si myslela, že to VŠE vyhraje a to jsem ani nevěděla, kdo kandiduje. A pak už se chystali na řadu Chinaski. Musim říct, že jsem v sobě sváděla tak trochu boj, jestli se odploužit někam jinam a nebo zůstat u Marry - ta tam potkala další přátele a mně se nějak trhat nechtělo. Na jinejch stageích nic nebylo, krom Vypsaný Fixy, kterou už jsem viděla asi pětkrát navíc se pak křížila s dalšim programem, a tak jsem se rozhodla, že zůstanu - třeba jen chvíli - a podívám se, co že jsou ty .. co už jsem tu na tomhle blogu jmenovala tolikrát, že víckrát už si to nezasloužej - zač.

Zajímalo mě, proč se u nás v republice věnuje pozornost kapelám tohoto typu a ostatní, mnohem zajímavější, nikoho nezajímaj. Proč? To netušim dodnes. Možná Čechy (nepovažuju se za typickýho Čecha) přitahuje ta určitá jednoduchost a jednotvárnost, jistota a jdou s davem (to jdou, tim si jistá jsem) a nejsou schopný říct, ne, tohle se mi prostě nelíbí, já radši tohle. Protože kdyby to řekli, maj strach, že je nikdo nepochopí a utrhne jim hlavu. A tak prostě neexperimentujou (jsou samozřejmě výjimky).

A tak jsem tam stála ve tmě, občas se trochu pohnula do rytmu, aby mi nebyla zas taková zima a přemejšlela nad našim národem a nad "politikou" českejch kapel. Sledovala davy lidí kolem sebe, který si zpívaly texty a byly kapele totálně oddaný a nespustily z ní oči. A muj názor teda? Když pominu, že ten jejich zpěvák je mi naprosto nesympatickej a zdá se mi slizkej, a budu se snažit bejt objektivní, řeknu - kapele jako takový to naživo hraje, poslechnout se to dá a vydržet tam stát hodinu (hodinu a půl už se ale budu nudit) a nezemřít lze. Ovšem celý se to až na pár výjimek rychlejších songů s rádoby drsňáckym a sprostym textem nese v jednom rytmu a všechno to dohromady splývá. Každej song je zazpívanej stejně bez jakýkoliv známky odlišit se od zbývajících (což má jedno pozitivum, je to až tak stejný, že když chvíli nevnímáte, nic vám neuteče - něco jako telenovela). Ale lidi to žerou, a zpívaj si a prožívaj a prostě se jim to líbí. Mnojo, tak já je v tý jejich jistotě nechám, a pujdu radši na koncert něčeho, co pokaždý překvapí.

To jsem si zase vypsala srdíčko:D. A jdeme dál. Když čínský lyže (?) skončily, davy se postupně trousily pryč od podia a objímal mě chlad. Na řadu měli přijít Tata Bojs, který jsme si sice nejprve chtěly vychutnat taky z dálky (poprvé:D), ale nakonec jsme se přece jenom dostaly hodně blízko k podiu. Komentovat lidi okolo nebudu, srali mě tam všichni, ale tak to už v "kotli" a uplně vpředu bejvá.

Tata Bojs, i když pro spousta lidí "ta divná kapela", protože boří to, na čem ostatní stojí, a jdou proti proudu - dělaj všechno jinak, je prostě jiný kafe. Nebojí se experimentovat, i když vědi, že neznalým to nic neřekne, věrní pochopí. (Trochu mi to připomíná nějakou Voldemortovu řeč pro "poddané" XD) A já je mam prostě ráda. Znám je už jedenáct let, za tu dobu se hodně změnili oni i já, ale jejich koncert mě vždycky nabije.

Nikdy člověk přesně neví, co má očekávat. Vždycky přijdou s nějakou verzí, kterou už nikdy neuslyšíte, nebo se scénou, kterou už nikdy neuvidíte. Jsou to hračičky, na kterejch vidíte, jak se s tim všim upřímně mazlí a jak je to baví. Tady nejde o zisky, tady je to ještě pořád koníček, kterej baví nejenom je, ale i publikum.

Mňaha, koukám, že poslední článek se od těch ostatních dvou dost liší. A tak to ještě zkusíme napravit a zjednodušit. S Marry jsme se parádně vyřádily, konečně jsme se rozpohybovaly, párkrát si zakřičely, atakovaly a byly atakovány lidmi kolem sebe a po koncertě (mluvím za sebe, do Marry nevidim /i když někdy taky jo:D/) jsem byla příjemně vyčerpaná a nabitá energií zároveň. Jednoduše spokojená.

Krátce před třičtvrtě na dvanáct jsme areál festivalu opouštěly a před náma byla dvacetiminutová cesta Stromovkou. Bolely nás nohy, Marry i hlava, a za pozpěvování různejch hovadin od silnýho refrénu jak hovado, přes "dgejdiskovangou" až po grendaj grendaj grendajdá, který nám vydrželo až do metra a do samýho konce (a mně v podstatě až do teď, ale už to neni takovej odvaz jako křičet to za tmy mezi stromama). Motaly se nám nohy, kocovina na Marry přišla už večer, a to jsme prosím popíjely jen vodu. Nebo že bysme byly opilý zážitky? I to je možný.

Rozhodně jsem byla ráda, že jsme na fesťák šly. Bylo to příjemný osvěžení těch stereotypních dní, který jsem dosud prožívala, a i když mě bolely šíleně nohy i druhej den a byla jsem poměrně unavná, už se těšim na další akce!

.. a celá obloha se bude opírat o moje francouzský hole ..

Máj a les 2/3

10. května 2011 v 23:08 | Maude
(malá provokace s PB efektem, Marry jistě odpustí:D)
Vychutnávaje si pivo s lentilkama (vážně skvělá kombinace) za zvuků Skyline, udala Marry souřadnice našeho stanoviště a za chvíli nás tam "přepadl" její kamarád a o další chvíli se přidal jeho kamarád. Prohodilo se pár slov a "chlapci" pak šli vyčkat frontu na již zmiňovanou atrakci, aby se mohli pokusit jeden druhýho sejmout. Když už se blížili na řadu, šla Marry fandit, a já jsem osiřela. Ne na dlouho. Kolem prošly zase moje dvě ex-spolužačky, tak jsem měla o zábavu postaráno. Pokecaly jsme, já si zahrála na jejich fotografa, a pak se vrátila Marry a najednou nás bylo na místě šest.

Čtyři ze šesti se odpoutali na Divokýho Billa a my s Marry byly zase samy. (Muhehe) Protože bylo ještě jakžtakž teplo, došly jsme si ke stánku pro točenou čokoládovo-banánovou zmrzlinu a pomalu a opatrně s hroudama na kornoutu se prodíraly davem až ven z areálu, podívat se do neplacený zóny na RockZone stage.

Stihly jsme druhou polovinu Night before the End, a i když pod podiem postávalo jen pár lidí, dalo se to poslouchat. Už jen ten název nám řikal, že to bude dobrý. Melodickej rock s metalovym nádechem (dalo by se to popsat i jinak, ale já to vnímám takhle:D), ochucený výraznou kytarou a klávesama. Pod podiem stáli taky dva "bezďáci", jeden typickej a druhej trochu vyžilej rocker, kterej házel svou již poněkud prořídlou hřívou.

Když skončily, cestou za odložením tekutin a zpátky jsme se zastavily u "freestyle" koutku a pak dalšího stage, kde právě začínali Magnetikum. Zaujali především začátečním basovým sólem, při kterym se Marry rozpouštěla na místě, a tak jsme zustaly. Kolem ale stáli dost divný sekuriťáci, jejichž pohledy nás po chvíli odradily (k tomu se ještě přidala Marryina bolest hlavy, moje zalehnutí uší přímo u beden, a taky zpěvákův výstup byl dost "divnej" - s rukama v kapsách a s úchylnym úsměvem, přitom hlas měl docela dobrej), tak jsme se zase vrátily do areálu a přes stánek se sejrama před G2 stage.

Tam začínali Mig 21, o kterejch jsem později četla (na musicserveru myslim), že je stačí slyšet/vidět jen jednou. Je to trochu pravda. Ne, že by mě to zas tak uchvacovalo, ale vzhledem k tomu, že nikde jinde nebylo nic jinýho zajímavýho, rády jsme si tam postály a poslouchaly. Chvílema mě to bavilo víc, chvílema míň, ovšem rozhodně to neurazí a sem tam nějakej Macháčkův výrok stojí za to. Vydržely jsme to přes polovinu koncertu, ale jelikož už jsme byly v areálu docela dlouho a táhlo na devátou hodinu, bolely nás nohy.

Nebylo nic lepšího, než se zase uhnízdit někde na zemi. Neunikla nám tedy druhá část Migů a ani nám neunikl hokej, kterej promítali na plátně jen kousek od nás. My jsme si tam vytáhly žrádlo a pití a nic nám nechybělo. Kdyby se pak tak rychle neochladilo, mohlo nám bejt ještě o kousek líp.

(Příště drámo o tom, jak jsem přetrpěla nenáviděné Chinaski, o skvělém konci a cestě tmavou Stromovkou, a o předčasné kocovině z vody.)

Máj a les 1/3

9. května 2011 v 0:19 | Maude
Majáles, Stromovka, 6.5.11
Anebo taky "konečně nějakej článek". Ano, hnije mi to tu, vím o tom a vůbec mě to nějak zvlášť nesere. Prostě jsem si dala takový menší blogový prázdniny a jestli mi prospěly, to se zjistí za chvíli.

V pátek jsem s Marry navštívila dlouho očekávanej Majáles, a tak by to možná chtělo pár řádek o akci a o běsnění, kterýho jsme si pěkně užily. Musim ale říct, že to chce koncerty a akce častěji, protože pak člověk vypadne (jako my přes zimu) ze cviku a následky jsou velmi znatelné, ne-li přímo katastrofální :D.

Sraz jsme si daly za pět minut čtyři a po malém občerstvení jsme se vypravily na hromadnou tour Stromovkou. Šlo nás fakt nekonečný procesí, že se pak jedna pani ptala, kam že to jdeme a proč. Nedivim se. Musel to bejt zajímavej pohled na všechny ty hrnoucí se lidi.

A pak jsme došly. Následovala chvilka zorientování. Po právé ruce dva stage s "nezpoplatněným" přístupem a po levé vchod do areálu se třema dalšíma podiema. Po nalepení žlutejch pásek na ruku jsme se vydaly dál vstříc dobrodružství. U brány jsem se ještě střetla s "postiženym" sekuriťákem, co v tom hluku skoro šeptal a když jsem se ho ptala, co řiká, koukal na mě jak na dementa a prohrabal by mě nejradši uplně celou, ale smůla, byla jsem přímo předpisově vybavená!

První naše návštěva směřovala k TM Stage, kde právě hráli UDG, na který se Marry těšila. Já je sice neposouchám, ale rozhodně na živo neurazí a hudba je to poměrně příjemná. Nic z čeho by vás bolela hlava, ale zároveň nic, při čem máte chuť se jít nechat do kotle zabít:D. Prostě taková pohodička. Ze začátku nám pěkně pálilo slunce do ksichtu a tak jsme se postupně pomalu nasunuly do stínu od stage a už bylo líp.

Po skončení jsme se přesunuly k druhýmu stagei, kterej si nepamatuju, jak se jmenuje (ano, mohla bych zalovit v tašce, kterou jsem od pátku nevybalila a vyndat program, ale nechce se mi :D), kde už to rozpalovalo(i) Sto zvířat. I když už jsem je viděla několikrát a z desky bych si je třeba nepustila, na živo mě prostě baví a je to taková správná zahřívací se hudba. Slunce nám tentokrát pralo do zad a mně bylo celkem líto kapely, která to chytala všechno do ksichtu, ale i přesto si to užívali. Když pak hráli Dámu s (plyšovym) čápem, až se mi trochu orosilo oko, když jsem si vzpomněla na muj první stozvířaťáckej koncert před dvěma lety s Běsem mezi maturitou .. ještěže jsem měla ty černý brejle. (Checht)

Marry si během koncertu ustlala na zemi a po skončení Zvířat jsme se vydaly na okružní procházku po okolí, co kde je. Kromě tří prdelí stánků s různym žrádlem, jsme okoukly stánky s doplňkama, crazy brejlema a sombrérama, který mělo na hlavě poměrně dost lidí a i já bych jím nepohrdla, fakt slušivá a šikovná věc.

A protože zrovna tou dobou nehrálo nic, co by vyžadovalo naše stání přímo u podia, zakotvily jsme v takovym polostínu mezi právě začínajícíma Skyline a Gambrinus (?) zónou s atrakcema. Skyline opět nejsou kapelou, která by mi doma vyhrávala a rovněž jsem jí už na pár festivalech slyšela. Shodou okolností jednou to bylo na Majálesu a pak na RfP, kde nás z toho všechny rozbolela hlava. Stáli jsme moc blízko. Tentokrát jsme to "sledovaly" z bezpečný vzdálenosti a hle, líbilo se nám to. Při tom jsme požíraly lentilky a zapíjely to našim prvnim (a poslednim:D) pivem, vychutnávaly "chuť přátelství" a sledovaly zápasníky v Gambrinus zóně, jak se snaží jeden druhýho co nejrychleji sejmout.

(Pokračování příště, teď musim jít spát, jinak zítra nevstanu..)

Rock for People 2010, den druhý

21. srpna 2010 v 22:15 | Maude
Druhej den začal dřív, než jsem si myslela. Vzbudila jsem se už kolem půl šestý. Ve stanu bylo nedejchatelno a strašný vedro, který se minutu po minutě ještě zhoršovalo. Takže jsem začla větrat a doufat, že se na chvíli to slunce schová. Neschovalo. Kam asi. Na nebi nebyl ani jeden mrak. V krku mě bolelo stejně jako celou noc a už jsem se těšila, jak s Běsem pojedem do lékárny a já si tam koupim něco účinnýho. Těšila jsem se ještě další čtyři hodiny, protože jsme se nasnídali až někdy po devátý a pak jsme zase všichni čtyři jeli k vodě. Tam jsme se krásně osvěžili, bylo to potřeba, ale zrovna to nebylo to hlavní, co jsem potřebovala. Nicméně mi to pomohlo. Taky mi pomohla ta snídaně, napití se a rozmluvení se. Po osvěžení se jsme vysadili Marry s Willem zpátky u areálu, dohodli se na pozdějšim setkání a s Běsem se rozjeli do centra do lékárny. Konečně. Tam jsem si koupila, co považoval lékárník za nejúčinnější, a vyrazili jsme na takovej malej vejlet do lesa. Chvíli jsme hledali, ale nakonec jsme našli snad nejlepší místo, který jsme mohli.

Bylo tam ticho, ne takový vedro jako všude jinde a celkově příjemno. Kousek jsme se prošli, houba žádná, sem tam pár "uschlejch" boruvek, a tak jsme si protahovali těla a procházeli se mezi stromama (což si trochu přikrášluju, protože jsme šli po cestě.. ale tak mezi stromama to bylo taky přece, no uznejte.. navíc cesta byla úzká a lesní.. jaká jiná, když to bylo v lese..) a když už nás to přestalo bavit, roztáhli jsme deku a na leso-cestový-křižovatce jsme si lehli mezi šišky a koukaly do slunce. Chvilku jsme si odpočali, pak na nás ale začli útočit létající zmetci a my jsme se procházkou vraceli zpátky k autu. Tam jsem dala echo Třešni, která byla zrovna na Charlie Straight, aby vyjeli. Než jsme se zase sešli v centru, stačili jsme s Běsem projet větší část centra, za účelem najít nějakou restauraci a dostat se k nádraží, kam měla přijet Cherry s Willem. Restauraci jsme cestou nezahlídli skoro žádnou a při cestě na nádraží jsme se trochu zamotali. Po správném vymotání nás postihla ale demence..

Stojíme na semaforu, je červená, před náma asi dvě auta. Při zelený se to první rozjede, druhý za nim taky, taktéž my. Náhle se zničehonic nepochopitelně to před náma zase zastavilo a my byli v něm. Nedalo se to nijak ovlivnit, nevim, co to jako mělo bejt. Už jsem viděla ten nejhorší závěr, že tam budeme stát jak debilové několik hodin a řešit cosi pročsi s policajtama. Naštěsí se tak nestalo. Auto před náma mělo vzadu takovou tu tažnou kouli, takže jemu se nic nestalo. Kdežto naše espézetka to dostala tou koulí přímo doprostřed, vytrhla se z pantů a zkroutila se v nepřirozenym úhlu. Nic víc, nic míň. Naštěstí. Už takhle se kvůli tomu děly věci (ale o tom až později). Oba účastníci nehody uznali, že o nic nejde, a tak jsme si jeli zase po svym. Rozčílený jsme dorazili na parkoviště nedaleko nádraží a čekali, až budeme zase všichni čtyři.

To jsme ale netušili, že se jen tak neuklidníme. Hledání nějaký normální restaurace v centru bylo nad lidský síly. Na co jsme narazili, bylo buď zavřený, nebo to byl takovej nehorázněj pajzl s pochybnym jídelnim lístkem, že se nám tam jíst opravdu nechtělo. Nemyslim si, že bych byla nějak zvlášť vybíravá, ale jistý napodobeniny staročeskejch jídel v páchnoucim prostředí za pětašedesát fakt nemusim. To radši budu hledat o trochu dýl a i si připlatim. Will už naše "rozmary" nevydržel a u jedný hospody se odpojil, my ostatní hledali dál. Nakonec jsme úspěšně našli pěknou a voňavou restauračku a úspěšně se nažrali takovym způsobem, v kterej jsme ten den ani nedoufali. Po sdělení si společnejch zážitků z výbornýho jídla jsme usedli do auta (na víc jsme se stejně nezmohli) a vyrazili se naposled před vstupem do areálu vykoupat.

První kapelou toho dne měla bejt Doping Panda společně se Sto zvířat na stagei jiném. Jenže kvůli koupání jsme toho moc nestihli, Panda akorát končila a tak jsme radši spěchali do stanu na Zvířata, který měli hrát ještě pár minut. Tentokrát už zase jen ve dvou s Běsátkem. Trefili jsme to na mojí nejoblíbenější a na posledních pár věcí. Takovejhle styl hudby sice moc nemusim, ale Zvířata mam ráda, asi je to výjimka. Liběj se mi ty jejich texty a postoj, na nic si nehrajou a s ničim se neserou a celkově jim to prostě šlape a jejich koncerty mě baví, protože se při tom člověk patřičně odreaguje a uvolní a o to by vlastně na koncertech mělo jít.

Na ČS stage tou dobou hráli už Skindred, na který jsme se taky koukli, ale pak jsme si šli radši sehnat nějaký pití a zas tolik nás to nesebralo a nebo že by byla neskutečná žízeň? Běs si dal pivo, já si radši vystála frontu na pořádnou lampu vody, stihla udělat dotazník pro Rock&Pop, dostala k tomu zadara časák (jakej jinej než R&P) a k tomu ještě propisku a pak už jsme se zase přes nějakou Toiku přesunuli na TM Stage. (Ono se vám teď bude zdát, že píšu pořád o nějakym posedávání a odpočívání, ale to je taky strašně nezbytná činnost na hudebnim festivalu a kór v tom horku, který bylo, ty koncerty a přesuny zmáhaj ještě víc.) Tam jsme si sedli na zatravněnou vyvýšeninu opodál, pročítali časopis, popíjeli a mně v tu chvili bylo tak najednou fajn. Krátce před šestou měli začít The Inspector Cluzo, na ty se zapomenout jen tak nedá. Je to krásnej úkaz toho, jakej bordel se dá udělat jen ve dvou. Bicí a kytara. Dva chlápci tam na tom obrovskym pódiu lítali jak šílený opice a za každym jejich slovem se ozvalo slovíčko "fuck". Fakovali snad všechno, co se dalo a vypadalo to, že se náramně baví. Asi v polovině si k nám přisedla Marry, a trochu se cítila dotčená, když Cluzo zahráli song "Fuck the Bassplayer". A upřímně, kterej basák by nebyl, že? Když ty dva Frantíci dofakovali všechno okolo následoval další přesun zase na ČS stage na Alexisonfire. V plnym počtu jsme se posadili na ochoz a vyčkávali, co přijde. Když se rozezněly první tóny, přišlo zklamání. Čekali jsme asi trochu víc, místo toho přišel takovej hardcore, kterej můžete slyšet skoro všude a ještě navíc z toho bolely uši. Možná "tvrdá" kritika, ale prostě mě to nijak neoslovilo.

Co mě ale oslovilo ten den naprosto nejvíc byli Skunk Anansie, a nadšený fanoušci Prodigy si klidně můžou nesouhlasit, ale SA prostě bylo to nejlepší vystoupení tohodle dne. Tak, a máte to! Energií nabitá a zároveň publikum nabíjející zpěvačka Skin s naprosto bezchybnym medovym hlasem si mě hned získala, a stejně tak několik dalších tisíc lidí. Rockový líbivý melodie, k tomu ten hlas a vidina, že si to ta kapela naplno užívá a že je to baví stejně jako nás, to jsem potřebovala. Vychutnávala jsem si to společně s Běsem opět za sedu na "paloučku" a kdyby mě nezlobilo to nastydnutí, nic víc nepotřebuju.. Na konci bylo znát, že se převážná většina lidí začíná přesunovat na ČS stage na Prodigy. Od nich jsem toho zas tolik nečekala, i když jsem se na ně chtěla podívat, ale tohle mě bavilo, takže jsem neměla sebemenší chuť odcházet, a tak jsme si to všechno doposlechli až do konce a jsem za to ráda. Na Prodigy byl nával už několik hodin dopředu, takže když jsme se tam dostali, stáli jsme poněkud dál, ale to mi vůbec nevadilo. Některý "věci" holt nemusim vždycky zblízka. Navíc mi začlo bejt dost špatně a cejtila jsem se, jako kdybych měla teplotu. A tak jsem si sedla na nafukovací podprdelník a mezi těma všema natěšenejma lidma jsem seděla na zemi. Zdálo se mi to dost znepokojující, protože jsem v tý tmě měla pocit, že na mě každou chvíli někdo dupne, jak se tam ty lidi pořád přesunovali z davu do davu, ale nakonec na mě nikdo nedup. Haha, to by taky dostal! (Tady si představte ten nejzákeřnější smajlík, jakej je vůbec možnej.)

Buď jak buď, tohle mě nebralo. Vydržela jsem asi tři písničky, ale dál už to nešlo. Někdo mluvil o skvělý světelný šou, tak nevim, já jsem si všimla jen tisíců světel, který mě šíleně oslepovaly. Myslela jsem si, že i když mě to hudebně nebude zas tak brát, bude to prostě odvaz nebo tak něco. Jenže na podiu pobíhal furt sem a tam jeden "maník" (nemam ráda to slovo, ale sem se hodí), občas hrábnul na toho druhýho a furt řval do mikrofonu to stejný, pořád dokola. K tomu odněkud pouštěli nahranej dámskej hlas a já nevim co.. No, čekala jsem víc. S Běsátkem jsme odešli radši do Nescafé na horkou (a předraženou!) čokoládu, kde jsme si pěkně sedli ke stolečku a poslouchali Prodigy z dáli a věděli, že když nejsme v kotli, o nic nepřicházíme. Po vypití a dostatečném posezení jsme byli neskutečně unavený, ale do stanu se nám ještě nechtělo, a tak jsme zalezli do t-music sky a tam se rozvalili na fatboye /nebo jak se řiká takovejm těm lehacim a sedacim polštářům/ a tam jsme neskutečně vytuhli, že se nám do zimy a stanu nechtělo už tuplem.

Rock for People 2010, den první

19. července 2010 v 23:24 | Maude
RfP, 3.-6.7.2010, Hradec Králové

V životě bych si nedovolila sem o RfP nenapsat. Jasně, možná se vám to zdá už dávno, ale já to mam pořád v paměti a ještě dlouho mít budu, stejně jako minulej ročník... Odjezd z Prahy doprovázelo pár komplikací, ale na to už jsme si mohli zvyknout, bez nich by to asi nebylo ono. Narozdíl od loňska, kdy jsem jela s Běsem sama, se k nám tentokrát přidala i Marry a jelikož tři je takovej nevděčnej počet, nakonec se jí ještě podařilo ohromit skladbou kapel kamaráda Willa. A tak jsme byli čtyři. Z Prahy jsme měli vyjíždět někdy po třetí hodině, ale vzhledem k již zmíněně-nezmíněnejm komplikacím, jsme vyjížděli až okolo půl pátý. Cesta proběhla v pohodě, dálnice poměrně volná, počasí krásný (možná až moc) a do Hradce jsme dorazili po šestý hodině. Přijeli jsme do areálu a šli se "ubytovat" (rozuměj: převzít stan). Objednali jsme si totiž služby Kempingski a myslim, že se to vyplatilo. Takový útulný malý stanový městečko, kde každej den vynášej odpad (odnesou i to co nechcete:D), takže se vlastně o nic nemusíte starat a nehrozí, že by tam byl takovej bordel, jako většinou bejvá.

Po ubytování jsme si mohli vyčkat frontu na pásky, ale fronta byla tak nechutně dlouhá, že jsme se rozhodli zajet radši do krámu pro nějaký zásoby. A to byla další věc, která se nám vyplatila. Ještě před tim jsem stihla jen tak v rychlosti konečně poznat Míru (musařskýho-netovýho-frienda) a jeho kamarádku a jelo se. Vrátili jsme se do Hradce (jako do centra, v Hradci jsme byli pořád, ale tak chápete, ne?) a vrhli jsme se do Tesca, kde jsme nabrali nespočet jídla, pití a dalších pochutin. A jelikož už byl čas večeře, nemohl nám to mít nikdo za zlý, že jsme měli hlad, a tak jsme se pěkně zevlácky navečeřeli na parkovišti a bylo to. A jak už jsem se zmiňovala o odstavec vejš, vedro by se ten den dalo krájet, takže jsme se po nákupu zastavili ještě u rybníka, kde jsme se náramně osvěžili. Nákup, večeře a koupání přece jen nějakej ten čas zabraly, takže když jsme se vrátili o plný tesco-tašky těžší zpátky do areálu, po frontě na pásky se slehla zem, takže jsme si pro ně směle zašli a nemuseli jsme čekat. Jak důmyslné..

Po vstupu do areálu se Marry s Willem rozkoukávali a my s Běsem jsme byli happy, že jsme se sem po roce čekání mohli vrátit. S Marry nám nebylo přáno prohlídnout si všechny ty úžasný obchůdky, co lemujou hlavní třídu, což nás mrzelo, protože jakmile si to neprohlídnete první den, neprohlídnete si to už nikdy. (Takže upozornění pro příští ročník: Nechat mě si to prohlídnout!:P) Po hlavní třídě jsme se prošli až ke stanu, kde už hráli Mňága a Žďorp, a kde člověku taky konečně pořádně došlo, že se dočkal! Bylo devět. Nejsem žádnej extra milovník Mňágy (ani Žďorpa:D), ba naopak, nejsem totiž ani žádnej extra milovník českejch kapel vůbec, až na pár výjimek samozřejmě. A v tomhle si opravdu dost vybírám. Nicméně na koncertě je to vždycky trochu něco jinýho, takže mi rozhodně vůbec nevadilo, že se nacházim tam, kde se nacházim, a že poslouchám to, co poslouchám. Navíc jsem se aspoň dozvěděla, že jeden song, kterej znám, a kterej je poměrně "vlezle-mile-posluchatelnej" je vlastně od nich. (Zázraky se dějou každý den..:D)

Aby se to moje tvrzení o zázracích ještě potvrdilo, jeden pán kvůli mě dokonce típnul cigáro. No to jsem čuměla, to se mi nestalo snad za celej život! Extra ohleduplný muž, to se musí nechat. Stačilo trochu zakašlat - v těch stanech na Cool a Evropa Stageích je vždycky tak málo vzduchu - a hned se mi omlouval. Přitom stačilo, když si stoupnu o kus dál, každopádně aspoň si na chvíli odpočaly i jeho plíce:D. Po Mňáze jsme nalezli před tim ztracenou Třešinku s Willem a přesunuli jsme se k Rock&Pop Stage na Mother's Angles. Svěží, mladý, energický, poměrně líbivý, to se nám dobře poslouchalo, takže jsme u nich vydrželi až do konce a docela svižně se dostávali ještě víc do tý správný festivalový nálady. Večer se pomalu ale jistě blížil ke konci. Po skončení týhle pro nás zatim neznámý kapely jsme se zase rozdělili a pokud si dobře pamatuju, vzali jsme to s Běsem přes nějakej stánek s jídlem (ten chlapec by furt jed xD) zase zpět na Evropa2 Stage, tam jsme zastihli Laco Deczi & Bea Albrecht. Ale jelikož to nás zas až tolik nebralo a trochu už jsme pociťovali únavu, šli jsme si radši na chvíli odpočinout do stanu a taky se pořádně napít. Ve stanu jsme si poleželi, popovídali a nabrali síly na poslední kapelu dne, na Eggnoise.

To bylo taky velmi zvláštní seskupení. Jak Marry prohlásila, buď utekli z léčebny a nebo jsou totálně sjetý (Obojí v dobrém slova smyslu samozřejmě). No ať už v tom bylo co bylo, na nic si nehráli. Prostě se sešli uplně normální (?) lidi, který se uplně normálně oblíkli a vyšli na podium, ale přesto na nich něco bylo. A lidem se to líbilo. Nabádali nás, abysme ani netleskali, ani nekřičeli, ale abysme si radši šetřily síly na hlavní dny festivalu. Ohleduplná kapela, nemyslíte?:-) Opět jsme tam vydrželi až do konce, najednou bylo po jedný. Nejvyšší čas jít spát, a co bysme mohli udělat lepšího, než prostě jít? Nic! Tak jsme se odebrali do stanovýho městečka, vyčistili chrup, a zalezli do stanu. Najednou byli dvě a mě v průběhu noci začalo bolet v krku. Nic lepšího mě potkat nemohlo. Ono by mě to potkat nemuselo, kdyby "někdo" nezatajoval informace a nepřikládal jim velkou váhu, jenže ony by si to zasloužily! Celá noc pro mě byla teda spíš utrpenim, hrbolek pod karimatkou se taky nenechal přemluvit, a pořád "otravoval", krk prudil dál, ale byla jsem na Rok-fór-pípl a byla jsem šťastná!

So send my love a letterbomb and visit me in hell! (2/2)

13. července 2010 v 20:05 | Maude
GD
Možná už jste to ani nečekali, ale jo, je to tady!! :D Pokračování mého úžasného vyprávění z koncertu Green Day, který se odehrál 29. června 2010 na pražskym Výstavišti v Holešovicích.

Po skončení Billy Talent se dav trochu uklidnil, to jsem se docela divila, ale rozhodně to vůbec nevadilo, ba naopak. Víry mas lidí ustaly, mega tlačenice dopředu, dozadu, napravo a nalevo, taky a hlavní hvězdy večera mohly nastoupit. Chvilku po půl osmý se diváků ujal ten rozkošně nalitej růžovej zajíček a po té se ozvaly počáteční tóny Song of the Century a bylo jasno, Green Day přichází!

Na ten okamžik jsem čekala pět let a nebyla jsem sama, takže jakmile ty hoši tak suveréně zaujali svoje pozice, dav začal skákat, řvát a zpívat. Během dalšího songu 21st Century Breakdown si nás ty kluci zelený naprosto získali a já už si vychutnávala písničku po písničce. Lidi kolem mě byli občas jak pominutý, pár bych jich nejradši pobila hned na místě, ale to by mě asi vyvedli.. Takže jsem se přemohla a dál snášela návaly Polky za mnou, debilní kecy osinořitní Slovenky, o nichž jsem se už zmiňovala, ale jinak jsem si nemohla stěžovat. Výhled jsem měla skvělej. Viděla jsem všechno, co jsem potřebovala - tim se rozumí všechny členy kapely, a zároveň jsem i slyšela všechno (aby taky ne). Kdyby mi nestrkala jedna záškodnice pořád její zelektrizovaný vlasy do pusy, bylo by mi líp, ale s tim jsem si nějak poradila.

Člověk se až diví, kde ty kluci na tom podiu berou tolik energie. Nebylo to nijak vyčpělý, energií to přímo překypovalo a bylo vidět, že je to baví. Tři hodiny skvěle zahranejch skladeb z nejnovějšího alba, ale i z těch starejch, jako jsou například moji oblíbenci Stuck With Me, Longview, Jaded, When I Come Around, Hitchin' a Ride apod. Pro úplnej setlist se můžete podívat sem (Skvělá reklama, Kentaure, což?:D).

Green Day jsou dobrá kapela, jejíž jméno dneska něco znamená a jejich koncerty jsou velkolepý, lidi to baví, protože je na tom vidět, že samotná kapela si to taky užívá, komunikuje s publikem a sem tam si někoho pozve na podium. Rozhodně bych jim nevyčítala, že sem tam někoho vytáhnou z davu a donutí ho do něj následně skočit. Zároveň se mi líbí, že při Knowledge z pár fanoušků sestaví kapelu a daj jim prostor si zahrát vedle nich samotných "velkých GD". Vždyť tohle je pro ně splnění snu! Ale přesto je tu pár bodů, který jim musim trošku vytknout a který mi brání koncert ohodnotit deseti hvězdama z deseti..

Tak zaprvé, dost nešťastnej nápad byl to, že budou hrát tři hodiny. Kdo tohle prosimvás může vydržet? (Nakonec jsme to vydrželi všichni, ale myslim to trochu jinak..) Pakliže má hlavní kapela hrát tři hodiny, nedávala bych před ní dvě předkapely, bohatě by stačila jedna a otevírací doba objektu by tak mohla bejt stanovena na mnohem později. Protože tak dlouhou dobu vydržet stát na jednom místě přibitej v davu a nemoct si odskočit bez ztráty svýho poctivě několika-hodin-vystátýho-místa na záchod nebo pro pití prostě NENI fér! (Za to nemůžou Green Day, vždyť já jim to taky nevyčítám;))

Za druhé, BJova spolupráce s publikem je krásná. Lidi jsou rádi, že s nima BJ pracuje a že je nepřehlíží jako nějakej odpad a bere jako součást jejich vystoupení, ale nepřišlo vám to neustálý vyřvávání "Heoooo" místama trochu až moc? A konečně za třetí. Kdo jste viděl DVDčko Bullet in a Bible z minulýho turné, jakože spousta z vás, nepřipadal vám scénář koncertu až moc podobnej? Já nevim, já jsem v tomhle směru čekala asi něco trochu jinýho, že mě ještě trochu překvapí, že uvidim něco neočekávanýho, ale přitom se to tomu docela věrně až na skladbu písniček podobalo. Tak to jest má zklamání.

Abyste si ale snad nemysleli, z koncertu, ačkoli s dost bolavejma nohama, jsem odcházela opravdu nadšená, parádně jsem si ho užila a MOC se mi líbil! Nedostatky to sice mělo, ale na tom to za prvé nestojí a za druhé spousta věcí je stejně přebilo! Viděla jsem je po pěti letech na živo a viděla jsem je pořádně, stála jsem jen kousek od nich, pořád jsou jedna z mějch hodně oblíbenejch kapel, jako hudebníků si jich opravdu vážim a jsem jim za spoustu vděčná, a až přijedou za pár let znova, pujdu na ně (i kdyby byl scénář stejnej) zas!

Moje hodnocení: (8/10)

Photos by Weka (tomu se totiž řiká spolupráce, pronést foťák a pak smět publikovat..:D)

So send my love a letterbomb and visit me in hell! (1/2)

2. července 2010 v 23:15 | Maude
Green Day, 29. června 2010, Výstaviště, Praha

Já vim, už jste celý natěšený, až i já se vyjádřim k tomuhle koncertu. No dobře, nebudu vás dál napínat a dám se do toho (i když bych tu měla zajisté další činnosti, které by možná byly trochu víc prospěšný, ale do toho se mi moc nechce).

Už od rána bylo pěkný vedro a vidina, že budu muset v tom horku někde stát nebo sedět a čekat, mě nijak neuchvacovala. Nicméně co by člověk neudělal pro svou oblíbenou kapelu, pro to, aby je po pěti letech znovu spatřil. Bylo hned jasný, že pakliže ta moje kůzlátka chci vidět zblízka, musim se obětovat. S Marry a Wekou jsme si dali sraz v Holešovicích a k bráně u Výstaviště jsme dorazili krátce po půl druhý. Tam už nás vřele přijaly Kentaur s Magnumkou, který tam strašily už od rána, společně jsme si sesedly a povídaly si. Čas asi utíkal mnohem rychleji, než kdybysme mlčely, ale stejně se poměrně táhnul a na tom slunci bylo strašně. To by jeden chcíp. Došlo na polejvání hlav a ostatních částí těla.

Před čtvrtou hodinou nás začli pouštět dovnitř, ale samozřejmě lidi se změnili ve zvěř, cpali se jak magoři, přelejzali zábrany, takže i my jsme se museli přizpůsobit davu a jednu zábranu přeléžt. Přece tam nečekáme poctivě (a Kentaur s Magnumkou ještě poctivěji) jak kreténi, aby nás pak všichni předběhli??! To teda rozhodně ne. Ovšem i na to, že jsme byli mezi prvníma, po proběhnutí areálem a dostáni se k podiu, se tam nacházel už chumel lidí. No řekněte mi, jak je tohle možný??

Weka se tam dostala nejdřív, pak Kentaur, pak Magnumka a pak já. Třešnička se nám někde v davu ztratila. A rozdělily jsme se na dva "tábory", já jsem se probojovala k Wece, která mě nanavigovala a kupodivu i lidi mě pouštěli. Tomu jsem se docela divila, když jsem pak viděla to zvěrstvo kolem. Slovenka na přesdržku, milá jak osina v řiti a extrémně aktivní Polka, kterou pak museli odnést.

S Wečkou jsme se nakonec dostaly do třetí řady, spokojeně jsme si povídaly a potom se i seznámily s poměrně družnym metalákem. Čas tedy utíkal tim pádem líp, za hovoru mimojiné o piercingu na intimních místech a o tom, jakej je s tim sex (no jo no:D svítilo nám na hlavu, tak proč ne že jo..), o "metal" make-upu, festivalech, plackách apod. Do toho nás tam kropili hadicema a rozlejvali vodu, to bylo extra příjemný, protože jinak by tam člověk opravdu chcíp. Když už to vypadalo, že po koncertě si mě metalák odvede dle jeho slov za obojek na řetízku do hospody na pivo, ohlásil svuj příjezd Běs a po několika chvílich za zvuků první předkapely The Pooh se ke mně probojoval (a zkazil nám všechny plány že jo:D ;)).

The Pooh nebyli špatný, začli poměrně dobře, ke konci už mě to tak nebralo, protože se dost žánrově proměnili a slibovali konec, kterej nějak dlouho nepřicházel, ale i tak je nemůžu označit za špatnou kapelu. Poslouchat se to dalo a rozhodně to bylo lepší než ticho. Po kratší přestávce přišli na řadu Billy Talent. Ty jsem nikdy moc neposlouchala a nikdy mě taky nebrali. Takže bohužel. Je to pro mě další tuctová kapela, která přišla v době, kdy takovejch podobnejch kapel přicházelo z každý strany tři řitě. Pro mě teda nic originálního, ale spíš nudnýho. Navíc se potýkali s blbym zvukem, zpěvák byl strašně potichu /až mi ho bylo líto, jak řval a rudnul a bylo mu to k prdu:D/, kytary zase nahlas. Nicméně basu měli skvělou, to se jim musí nechat. Celkově spíš nuda než zážitek, ovšem opět lepší než ticho, každopádně zejtra na RfP se na ně už podívat nepujdu. K celkovýmu dojmu "zklamání" se přidaly masy lidí, který se začly tlačit a dělat víry, že by si zasloužily gládou mezi půlky. 

After Every Party I Die

2. června 2010 v 21:42 | Maude
Tak abyste neřekli, že jdu na koncert a na blogu se objeví místo pořádnýho reportu jen tři řádky, rozmyslela jsem si to. Napíšu víc, původně jsem totiž i víc plánovala, kvůli nedostatku času jsem se k tomu však nedostala.

A Banquet + The Pure + Sweet Zone, Futurum, 26.5.2010

Už to skoro vypadalo, že se na ten koncert možná nedostaneme. Oba (já a můj všemocný a milovaný Mrakomor) jsme ale chtěli a měli jsme na to hroznou chuť. Naposled jsme byli spolu na koncertě začátkem února a čim dál víc jsme pociťovali nedostatek živý hudby. Tohle teda přišlo naprosto vhod. Co tomu předcházelo tu popisovat nebudu, ale tohle se může stát jenom nám. Nikdy nám tam nahoře moc nepřejou, aby naše plány vycházely.

Do Futura jsme přišli kolem půl desátý, dozvěděli se, že nemusíme platit (muhehe:P) a zastihli Sweet Zone tak nějak v polovině. Na to, že je těm holkám v průměru patnáct, musí se nechat, že uměj, to jako vážně. Zpěvačka má výbornej hlas a k tomu v klidu zvládá i hru na kytaru. Hráli (měli tam zaskakujícího bubeníka, tak proto to "i";)) převážně covery a do toho sem tam vlastní tvorbu, na rozehřátí dobrý. K tomu vychlazený piviště a skvělej večer může začít.

Hlavní hvězda večera a zároveň kapela, kvůli který jsem vlastně dorazila, A Banquet, přišla na řadu kolem desátý. Než se rozezněly první tóny jejich songů, stačili jsme s Běsátkem probrat "indie-rockovej-kapelní" styl oblečení, a vybrat nejhezčí zadek v sále:D. Jakmile začli hrát, věděla jsem, že jsem nepřišla zbytečně. Už první tóny byly tak strašně líbivý a mýmu uchu lahodící, že to byla fakt náhoda, že mě ta kapela našla sama od sebe a pozvala. Tyhle kluky bude mít rozhodně smysl sledovat dál. Hráli svojí tvorbu, něco jsem znala z webu, něco ne, ale líbilo se mi prakticky všechno. Vážně. Nešlo říct, že tohle by mě bavilo víc nebo míň. Někdy v půlce jsem zaslechla cosi známýho, z čehož se vyklubala Time Is Running Out od Muse. Málo kapel si může troufnout hrát covery od Muse a ještě míň kapel to zvládne. Jenže světe div se, od A Banquet to znělo výborně! Krásnej návod, jak se to dá všechno pěkně zvládnout ve třech.

Jako třetí kapela se po jedenáctý ukázali The Pure, a poměrně dýl zvučili. My jsme si odskočili a jelikož Futurum má skvělej bar, dali jsme si Cuba Libre a zase nám bylo o trochu líp. Mně by teda bylo ještě líp, kdyby mě po celym dni nezačaly bolet nohy z kecek, který jsem od léta neměla na sobě. Sál se trochu pročistil a už se zase hrálo. Ve předu pár "podplacenejch" fanynek, opodál se zmítalo Běsátko jako po houbičkách (:D snad mi promine, ale nemohla jsem si pomoct s tim přirovnánim, prostě mi to tak přišlo:P) a pak ještě pár dalších lidí. Hudba už to nebyla tolik nápaditá jako měla předchozí kapela, ale rozhodně příjemný na poslech to bylo taky. Odcházet se nám nechtělo.

Někdy po půlnoci jsme ale už odejít museli. Byl konec. Nohy bolely ještě víc, ale nápad, že ze Zborovský půjdem až na Pavlák pěšky se jevil jako ten nejlepší, čekat na tramvaj asi čtyřicet minut se nám opravdu nechtělo. Takže jsme se táhli přes most, na Karlák, a konečně na Pavlák na noční autobus. Přijel poměrně za chvíli a za další chvíli už jsme byli na Hájích, kde jsme měli přestoupit na další. Nohy mi už upadávaly, ale ještě jsem to došla k benzínce, kde jsem si dopřála Kofolu. Po jejim zaplacení najednou koukáme a šine si to po silnici druhej bus, bez kterýho bychom byli jaksi v p*deli. I přes bolavý nohy ho nakonec ještě s rezervou dobíháme a já mam pocit, že na víc už se nezmůžu. Mnj, a to jsem nevěděla, co mě teprve čeká za "túru" z Petrovic až k Běsovi. Vědět to dopředu, jedu domu už o půlnoci.

Dorazili jsme, umyli jsme se a padli. Celou noc jsem cejtila bolest nohou a neskutečně jsem se netěšila na ráno, až ty boty budu muset zase obout. To přišlo ještě dřív než bych chtěla. Na cestě domu z Hlavního nádraží jsem si pustila empétrojku a spustila se mi tam After every party I die od IAMX, nic příznačnějšího se spustit nemohlo. Ten večer za to ale stál:-)

A na konec jedna oddychovka (bohužel jiný nemaj k dispozici) od A Banquet, Freeze to Caress..

TA:Pivem politá a TEN:Deset metrů odpinknutej

11. února 2010 v 12:40 | Maude
UK Subs + The Vibrators, Lucerna Music Bar, 8.2.

Jak jsem psala o článek níž, měla jsem namířeno na tyhle dvě punkový legendy. A i přes nepřízeň mýho rýmovýho zdravotního stavu, jsem šla. Jakpak by ne, když jsem dostala lístek od samotného Běsátka a měla jsem tam jít s nim. To už je asi jistá záruka kvality...

Než jsme došli do LMB (Ano, Marry, normálně se tomu tak řiká, takže když se o tom zmiňuješ u sebe pod touhle zkratkou, víme. To jen abys taky věděla, že ti někdo rozumí;-)) stavili jsme se ještě ve Starbucks. Já na mojí oblíbený Signature hot chocolate a Běs na Espressu. To by asi Běs nebyl ten správnej běs, kdyby tohle neudělal. Dlouho vybíral až mu nabídla pomoc jedna ze zaměstnankyň. Závěr byl takovej, že se Běs vzhlídnul v tom nejmrňavějšim hrníčku, kterej měl asi pět centimetrů a obsahoval Espresso. Samozřejmě jen do půlky. WTF!!?? Chtělo se mi říct, ale držela jsem se. Nicméně jako vtip dobrý, ale jako skutečnost .. no nevim. Směju se ještě teď když vidim stodevadesáticentimetrovýho (sorry za přidání pár cm:D) běsa sedícího nad pěticentimetrovym, z poloviny plnym hrníčkem, kterej je pryč hned při třetim loku. No ale dobře, snad to kafe bylo aspoň dobrý.

Potom jsme se konečně přesunuli do Lucerny, kde jsme (i když jsem zezačátku nechtěla, protože na to nejsem zvyklá) vyčkali frontu na šatnu, odhodili co jsme mohli a v tu ránu už začali hrát The Vibrators. Našli jsme si tam jedno místo, ale jeden pár před náma čadil jednu za druhou a vypadalo to, že nehodlaj přestat a tak jsme se nakonec s pivem a kolou přesunuli blíž ke kotli. Ovšem já nevim, asi si nechám udělat tričko, který bude mít na zádech nápis "Tudy NEPROJDEŠ!" Protože ty lidi, co si dělaj cestičku v mojí blízkosti (vždycky!) mě fakt už vyloženě serou! Tak a teď to víte! Jsem snad až tak nesnášenlivá, nebo jsou ty lidi prostě tak debilní?

Vibrátoři jeli dál - mělo to šťávu, bylo to energický, tak hezky by se na to "řádilo", to mi ovšem muj stav nedovoloval. ALe i tak jsem si to užívala. Hudebně se mi to fakt líbilo, takže jsem se pak dokázala odprostit od toho, že si za mnou dělaj uličku a že do mě chvíli co chvíli někdo vrazí, kdo to prostě nemůže vydržet a musí furt lozit sem a tam pro pivo a pak pro další a další nebo zase na WC, jak toho piva pije moc. No jo, lidi už jiný nebudou a je na mě, abych se s tim vypořádala. Však já se snažim.. Po krátký přestávce přišli na scénu Jů Kej Sabs a my jsme se posunuli ještě blíž k podiu a do volnýho prostoru. Nemůžu říct, že by se mi jejich koncert nelíbil, ovšem cosi to postrádalo. Zdálo se mi to o trochu míň melodický než kapela před tim a pak .. lidi se doslova zbláznili. Objevil se jeden s květákem na hlavě a začal dělat mezi lidma vrtule a vyvolávat kotle a dělat je všude, kde ani bejt nemohli. A tak se stalo, že ten jeden, co to nemoh zase vydržet a nes asi tři piva a ten druhej, co se asi pomát a dělal vrtule, se srazili. Pivo samozřejmě skončilo na mně. Fajn. Odklidila jsem se teda o kus dál, kde jsem měla mnohem lepší výhled a stála jsem na stupínku, kde mi nic nehrozilo - nebo jsem se aspoň tak cítila. Běsa jsem zanechala v kotli. No co, on tam pořád chtěl, tak teď to měl. Ten květák byl ale fakt magor, takže zatímco já byla politá, Běs taky neuniknul. Kotlem byl odpinknut pomalu do druhýho rohu v baru, ale ustál to. No aby ne že jo. Bych si to šla s těma dementama jinak vyřídit. Jo, boty s ocelovou špičkou, miluju vás!

A takže tak nějak to bylo. Líbilo se mi to a byla jsem ráda, že jsem šla. Jako plusy bych zmínila milý překvapení z The Vibrators, který se mi hodně zalíbili, že jsem to ani nečekala a taky odehranej koncert UK Subs na činely stejný značky jako jsou moje bicí - chachá, a pak že je to sračka!:D Náhodou, drummer to tam pěkně kotlil. No a jako mínusy, ehm, asi pětadvacetiminutový čekání (a to nekecám!) na Mojito, extrémní zahulenost prostoru, která mýmu ucpanýmu nosu moc neprospívala a ty lidi, ty už nezmiňuju, s nima jsem smířená .. Konec koncertu přišel skoro ve třičtvrtě na dvanáct, ovšem konec našeho dobrodružství byl v nedohlednu, ale to až v dalšim článku;-)

MIND THE GAP! část třetí

30. listopadu 2009 v 17:34 | Maude
Sobotní ráno přišlo ještě rychleji než to páteční. Vstávala jsem v sedm a jen nelibě jsem nesla, že si Běsátko ještě hoví, zatímco já chystám žrádlo, uklízim po nás bordel (moc ho sice nebylo, ale i tak) a dobaluju věci společné. Možná by mi to zas až tak nevadilo, kdybych se ho nepokoušela z tý postele dostat a nedostávalo se mi jen nesouhlasného mručení. Mohl mi říct, že chce spát a že nikam nejede. To bych vzala. Ovšem nesměl by počítat s tim, že tam zustanu. Měla jsem se sk8nooky domluvenou schůzku, mělo proběhnout stěhování k našemu druhýmu hostiteli Garethovi, pak nějaká poklidná snídaně a po ní cesta na nádraží a následně do Windsoru. Ale nebudu to tu nějak komplikovat. Běsovi se nakonec vstát podařilo, i když mě to stálo nejednoho nerva, protože nám ujel vlak mířící na Charing Cross a další měl asi dvacetiminutový zpoždění, díky kterýmu jsme na smluvené místo se sk8nooky přišli pozdě. Snídaně tedy místo v klidu proběhla na půli cesty, potom odhození krosen u Garetha a hned cesta na nádraží.

Na nádraží jsme měli opravdu jen malou chvilku na nakoupení lístků a hned jsme letěli na nástupiště devět (a 3/4 to ale nebylo :D). Po konečném usazení ve vlaku začla debata na téma "kde je crosaint", ale to vám vyprávět nebudu, každopádně si na to ráda sama vzpomenu:D. A pak už jsme byli nuceni zase vystoupit a pár minut počkat. Další nervy začaly, když za dvě minuty měl odjíždět druhej vlak a Běs nikde. Za chvíli se ale naštěstí objevil, takže jsme do vlaku v klidu nastoupili a za další chvíli už se před náma ukázal Windsor v celé své kráse. Vlak přijede na nádraží až skoro před hrad, takže českej člověk se diví, že nemusí nikam chodit a že se hned vedle hradu nacházej stavby z dvacátýho století. Zvláštní to úkaz, ale v podstatě se to ani moc nebije. Vypadá to tak .. anglicky prostě.

Než jsme se konečně dostali do objektu hradu (nádvoří to nebylo, takže nevim, jak jinak to pojmenovat, protože Windsor je rozsáhlej komplex) museli jsme projít kontrolou jak na letišti a pak už jsme se jenom kochali. Schylovalo se k jedenáctý hodině, a od jedenácti měla probíhat na nádvoří (tentokrát už to nádvoří bylo:D) výměna stráží. To neni jen že by někdo přišel a někdo odešel. To je celej takovej ceremoniál, kterej trvá okolo třiceti minut, možná i víc. Přijde kapela, vojáci s typickejma medvědíma černejma čepicema, a to je teprve začátek. Během ceremoniálu se docela o dost zhoršilo počasí, kdy začalo silně foukat a do toho se spustil déšť. Nic příjemnýho, ale dalo se to vydržet. Po výměně stráží se to počasí na chvíli vybralo, proběhlo focení několika fotek za slunečna, a když jsme se vrátili zpátky na nádvoří, vítr ještě zesílil a spustil se silnej déšť a byla zima. (Nejsem meteorolog, takže vám to musí stačit takhle .. xD) Museli jsme se schovat do St. George's Chapel, stejně bysme tam šli.

Počasí se stále zhoršovalo a zima byla čim dál větší. Procházeli jsme si podrobně objekt, kvůli dešti důkladně prozkoumali i Gift Shop, kde jsme si i pár věcí vyzkoušeli. Jako například repliky medvědích čepic a pokračovali dál. Přes galerii, kde byl asi stokrát vyobrazenej Henry VIII jsme se dostali do samotnýho hradu. Prohlídka to byla na dost dlouho. Sídlo je to rozsáhlý a než si to všechno projdete a prohlídnete .. chvilku to zabere. A tak se stalo, že ven jsme vylezli až kolem druhý odpoledne. Zima byla pořád nechutná a trochu i hlad. A to už zase se vytratil Běs a objevil se opravdu na poslední chvili. Ovšem spokojen a se zapečenou bagetou nebo čim v ruce. Nasedli jsme do zpátečního vlaku a zhruba po dvaceti minutách byli zase v Londýně. Po kratší domluvě jsme se rozhodli jít po stopách Sherlocka Holmese a jet na Bakerloo line na Baker Street. Chvíli jsme hledali různý pozustatky, jako jsou pojmenovaný ulice apod., prošli nejdražší čtvrtí v Londýně a nakonec našli muzeum SH. Tam jsme se na zhruba čtyřicet minut ponořili jenom s Běsem a sk8nooky vyrazila po krámech. V bytě pana Holmese to vypadalo velmi pěkně, až teda na tu jeho celu, ty zločinci tomu sice dělali zajímavou atmosféru, ale já takovýhle druhy "věcí" nemusim. Ovšem ono se to pak v ložnici a obývacim pokoji všechno vynahradilo.

Po muzeu jsme ještě prohlídli dva rockový shopy, jeden vedenej opravdu hodně vyžilym rockerem a druhej zase strašně mrňavej, ale nabitej věcma, že se tam dalo jen ztěží pohybovat. Ovšem sortiment tam měli moc pěknej. Pomalu se začalo stmívat, tak jsme zamířili směrem k domovu na Oxford Street, že si sedneme ještě na chvíli do Starbucks na něco dobrýho. Když ten krám nehledáte, tak na něj narážíte na každym rohu a když ho jednou potřebujete, tak ho nemůžete najít. Po zeptání u konkurence jsme ho nakonec našli a na chvíli si tam sedli u Caramel Frappuccino with Cream on Top:P Občerstvovali se a hovořili a když nám Frapučíno ubývalo, přemejšleli jsme, kam se přesuneme potom. Nakonec jsme se rozhodli vrátit se za Garethem, navečeřet se doma, oslavit narozeniny a bejt chvíli taky v klidu.

Doma jsme byli kolem šestý, Gareth se akorát připravoval na party, takže nás po chvilce opustil a já s Běsátkem a sk8nooky jsme měli jeho house celej k dispozici. Večer pomalu ubíhal, došlo na tvorbu večeře. Dvě pizzy a nějaký kuřecí s indickou plackou se pekly v troubě a když to bylo hotový, uvelebili jsme se skoro až britsky v obýváku a tam to u televize všechno spořádali. Jako dezert přišlo Tiramisu od sk8nooky k narozeninám, potom mi popřáli a obdarovali mě. Co jsem dostala to jste si mohli všimnout zde :D. Večer plynul dál, společnost nám dělal horor a prohlížení fotek na notebooku .. najednou byla půlnoc, všechno jsme dali zase do pořádku, poklidili, umyli a šli spát.

Tata Bojs & Ahn Trio, Vinohradské divadlo, 29/11/2009

30. listopadu 2009 v 13:23 | Maude
remember november

Pro ty, kdo mě znaj neni asi třeba představovat Tata Bojs, pro ty, co mě neznaj, taky ne:D. Ale tak ve zkratce. Tata Bojs jsou taková česká nevšední "věc" a spousta lidí je nepochopí. Poslední dobou se mi ale zdá, že se k nim dostává čim dál víc lidí a jejich publikum stále narůstá. Je to dobře. TB si to zaslouží. Jdou si svou cestou, kašlou na to, co je momentálně teď in nebo ne. A hlavně, každej jejich koncert je zážitkem! Jak poslechově, tak i vizuálně.

Ahn Trio jsou zase tři americko-korejský sestry hrající na piano, cello (nebo čelo, jak chcete :D) a housle. S TB se dali dohromady někdy v roce 05 a vznikla spolupráce, kterou představili společnym turné v listopadu minulýho roku. Vysoupení měla úspěch, proto se koncem tohoto roku rozhodli všechno zopakovat.

Jenže jak už jsem řekla, u TB je každej koncert zážitkem. Což znamená, že stihli to všechno zase trochu předělat, takže kdo byl loni, mohl jít i letos:-). (To mohl i stejně, ale tak víte jak..xD) My jsme šly s Třešní a ani na chvíli jsme nelitovaly. Jednak ve Vinohradskym divadle byla skvělá atmosféra, publikum snažení obou kapel přivítalo bouřlivým potleskem, jednak kdy se vám povede zatančit si v divadle (a to ještě v tom Vinohradskym) na vaší oblíbený kapele a nakonec výkony všech vystupujících byly vynikající. Jedinou nevýhodou bylo ještě muj ne zcela dobrej zdravotní stav, takže jsem nemohla "bjesnit" jak bych chtěla, ale i tak jsem si to užila. Navíc prostě spojení klasický hudby s "rockovou", to jsem vždycky milovala. Dechberoucí!

Nemam co vytknout, takže ***** (pět z pěti, plnej počet prostě!) A abyste věděli o co jde, přikládám video z Pardubic (z Prahy ještě neni, a kdo ví, jestli bude v takovýhle kvalitě), kde byl koncert přenášen online na iDnes. Wasp song, předělávka Toreadorské otázky v angličtině, a dávám jí sem, protože je to na koncertech jedna z mejch hodně oblíbenejch a ten Wasp song mě dostal xD.

To bee or not to bee; Honey, I don't need you místo Býk či nebýk; To je to, co tu běží. Já vim, nejdelší text, co jste kdy viděli :D

edit: a ještě tady povedená recenze koncertu na musicserveru..

MIND THE GAP! část druhá

26. listopadu 2009 v 23:56 | Maude
Sotva jsme si uvědomili, že si můžeme jít lehnout, přišlo ráno. Vstávat jsme museli krátce po sedmý hodině, jelikož Augusto šel toho dne brzy do práce. Kolem osmý jsme vypadli, my na nádraží na snídani, Jake do breakfasťárny a Augusto, jak už bylo psáno, do práce. Pršelo. Zalezli jsme do Waiting Room a tam si vybalili vše potřebný k naší spokojenosti - jogurt bílý, celozrnné trojhránky s pomazánkovym máslem, müslityčinky a pití. Jestli jsme k tomu přikusovali banán nebo si ho dali až někde jinde, to si fakt nepamatuju:D. Na tom už snad nesejde. Každopádně na nádraží jsme měli všechno, co jsme chtěli. Čekárnu, kde na nás nepršelo a kde jsme si mohli v klidu sednout a posnídat, kde byly WC ..a prostě tam bylo fajn. Strávili jsme tam skoro hodinu, pak se potkali s Jakem, kterej byl po náročný anglický snídani neschopen pohybu a vyrazili na nádraží Charing Cross.

Našim prvnim rannim cílem byl Trafalgar Square again a National Gallery. Galerie otvírala v deset, takže jsme před jejim otevřenim měli ještě spoustu času prohlídnout si její budovu zvenčí, udělat nějakou fotku a pak se schovat jako ostatní turisti pod stříšku před deštěm. Přesně v deset se otevřely brány galerie a my vnikli dovnitř. Vyhledali jsme si to nejzajímavější na mapě, abysme to navštívili jako první, ale na druhou stranu když už tam ste a venku počasí nic moc, rozhodli jsme se zustat trochu dýl. Nakonec jsme jí prošli celou a strávili tam něco přes tři hodiny. Dali jsme si taky povedenou přestávku v tamější kavárně na kapučíno a na dotykový obrazovce vyhodnocovali nejhnusnější obraz. Obtloustlý andělíčci to měli spočítaný, ty se nám nelíběj. Před půl druhou jsme vylezli ven, nohy bolely, tak jsme se šli zvěčňovat ke trafalgarskejm lvům, bylo po dešti, ale stále mokro, tak jsme radši neriskovali a nahoru jsme nelezli. Cestou spojenou se zkoumánim restaurací jsme dorazili na autobusovou zastávku a konečně se svezli doubledeckerem, jako správní turisti pěkně nahoře v první řadě s krásnym výhledem:P. Pak už jsme hledali jenom tu nejkratší cestu k St. Paul's Cathedral. Celou jsme jí obešli a důkladně prohlídli, je to neskutečnej, ale krásnej, obr. A stejně nechápu, jak to mohli dát dohromady, aby to nespadlo xD. Po důkladném prozkoumaní a "obejití" (šílený slovo, ale lepší mě nenapadlo:D) jsme se vydali směr Millenium Bridge (- hned vidim ty záběry na začátku HP6, jak se ten most bortí pod "mocí" vy-víte-koho), a přes Millenium Bridge do Tate Modern. Uvnitř jsme vlezli do turbíny, prohlídli si výstavu tmy, ta na mě fakt zapůsobila, takže pokud máte někdo cestu do Londýna, určitě si to nenechte ujít;-) A jelikož se schylovalo ke čtvrté hodině a my ještě neobědvali, hlad na nás začal poněkud působit. Dali jsme si müslityčinky a ovoce, jenže někomu to prostě nestačí a začíná to na něj působit negativně - směle se přiznám, že mě se to netýká :D.

Mezitim proběhla domluva se sk8nooky, která do Londýna přijela ze směru Salisbury, ohledně našeho srazu. Po našem pozdnim obědě jsme tedy vyšli ven, začínalo se stmívat, a našli mojí sister před komínem Tate Modern. Pak proběhla další domluva a už jsme si to mířili směr Tower Bridge, prošli kolem Shakespearova Globe, a jelikož měl někdo ještě pořád hlad, zamířili jsme do Nandos nebo jak se to jmenovalo na proklatě nedobré kuře s pálivou rejží a pivištěm. V době, kdy si Běs hleděl svého vytouženého jídla a pití, já a sister jsme střádaly plány na další dny. Jakžtakž jsme se domluvily, Běs zahnal hlad a vyrazili jsme konečně k Tower Bridge. Po několika minutách bloudění v uličkách a dopovánim se bezchutnejch (ale v podstatě dobrejch) anglickejch sušenek a českejch věnečků žloutkových, se před námi ukázal v celé své kráse. Proběhlo dokumentování a podrobné zkoumání a pak cesta zpátky přes Tower of London, do metra a zase na Westminster. Noční Big Ben a noční Oko neni jako denní Big Ben a denní Oko, takže jsme si to museli všechno důkladně projít a prohlídnout. Pod nočim Okem jsme se chvíli zastavili a přes dětský hřiště se dostali až k Waterloo. Tam bylo zjištěno, že už máme všichni tři hlad a že by nějaká večeře neuškodila. Jenže jsme se zrovna nacházeli v místech, kde nic, co by nás uchvátilo, nebylo. Takže zase, cesta zpátky na Westminster, kolem Westminster Abbey, přes Buckingham .. až jsme konečně našli příjemně vypadající, nekuřáckou restauraci. Jo, stálo za to ale si počkat a zničit si cestou tam hnáty. Všichni jsme se nažrali, bylo to vynikající a nikdo si nestěžoval. A co že jsme měli? Půlku kuřete, k tomu dva druhy brambor (:D pečený a vařený), Yokshirskej puding a trochu tý vařený zeleniny k tomu. Seděli jsme tam do deseti a seděli bysme tam dýl, ale bohužel zavírali, - takže jsem měla trochu problém to všechno do sebe dostat, než zavřou, ale Běs (jako správný běs) mi velice ochotně pomohl:-)

Příjemně naplněný a odpočatý jsme vylezli ven na ulici a dali se do hledání našeho dalšího působiště, kde si dáme ještě sklenku čehosi. Nenašli jsme ale nic, co by nám vyhovovalo, nebo kde bysme vyhovovali zase my.. Takže jsme bloudili ulicema, až jsme se rozhodli, že už se na to vykvajznem a pujdem na Victorii do metra a rozjedeme se do svých dočasných domovů. Samozřejmě jsme s Běsem pak v metru přejeli o jednu stanici, takže jsme se museli vracet na přestup a pak už se vyklubali na Charing Cross. Jelo nám to naštěstí za chvilku, takže jsme se po pár minutách usadili ve vlaku, dali odočinout nohám a psychicky se připravovali na to, co nás čeká další den. K Augustovi jsme dojeli díky našemu "přejezdu" kolem půl jedný, ale jelikož on se vrátil jen pár chvil před náma z koncertu, nikomu to nevadilo. Dali jsme si sprchu a konečně zase ulehli..

MIND THE GAP! část první

22. listopadu 2009 v 15:01 | Maude
My birthday in LONDON (11/11/09 - 17/11/09)

Poprvé a rozhodně ne naposled. Dlouho vytoužená a extrémně extrémní návštěva Londýna. Jak začít? Nevim, je toho opravdu hodně a času se zdá být čim dál míň. Každej den to tady sleduje pár mejch nejbližších, jestli už se tu něco objeví nebo ne. Tak já vás nebudu dál napínat. Potřebovala jsem to ale všechno nejdřív vstřebat do sebe, pak teprv to můžu předhodit veřejnosti. Bylo to velkolepý, bylo to skvělý, těšila jsem se na to hodně dlouho a taky jsem si to užila. Sem tam nějakej problém se vyskytl, ale nikdy nemůže bejt nic dokonalý, takže je člověk rád, že se mu neděje nic horšího.

Měli jsme odjíždět ve středu den před mejma narozeninama z Florence v půl šestý večer. Než jsem se na Florenc dostala, myslela jsem, že všechny okolo roztřílim na sr.., na kousky:D. Místo vlaku jsem totiž zvolila autobus a chvíli jsem si myslela, jak skvělá je to volba. Vlak měl totiž zpoždění, fajn, ale autobus taky. Moje krosna se zdála bejt tou nejtěžší, jakou jsem kdy nesla a manipulace s ní nebyla zrovna nejlepší. Ale tak to se ještě snese. Co se ale nesnese byla obrovská zácpa na Spojovací až do Vysočan a Libně. Kvůli jednomu blbýmu výkopu metr krát metr jsem strávila v autobuse o několik minut víc a pomalu jsem šílela, že na Florenc přijedu pozdě a nestihnu bus. To jsem ještě nevěděla, jak krásně v klidu jsem mohla být. V metru jsem pak "jednim tahem" odrazila chlapa, co evidentně nevěděl, že když metru u dveří začne svítit červený světlo a za nim stojí pár lidí (ještě s takovou krosnou jak kráva), že opravdu neni nejvhodnější zastavit se uprostřed těch dveří a vyptávat se, kam ten vlak jede! (Měl štěstí, že jsem ho jen neškodně odpinkla, mohlo to dopadnou hůř.) Metro jsem ale stihla, a tak jsem asi tak deset minut po pátý vylezla na autobusáku na Florenci a setkala se s Běsátkem. Oba jsme mohli bejt v klidu, autobus tam v půl šestý nebyl, přijel později a z Košic přivezl povedenou rodinku nepřizpůsobivých. O tom už se snad ani zmiňovat nebudu. Rodina asi o dvanácti členech, možná víc, smrad jak .. všichni v autobuse jsme chcípali a vydržte to těch devatenáct hodin nebo kolik. Tohle bylo dost neúnosný, ale víc se o tom zmiňovat nebudu. Mam spoustu jinejch a mnohem hezčích a příjemnějších zážitků.

Během cesty jsme se s Běsátkem snažili zabavit poslechem hudby, čtenim časopisů a předevšim povídaním o všem možnym. Devatenáct hodin je devatenáct hodin, ale my se zabavit umíme, takže až na to, že jsme v noci moc nenaspali (nevim, kolik Běs, ale u mě se jednalo asi o necelejch třicet minut spánku) cesta proběhla v pořádku. Kolem sedmý ráno jsme dorazili na francouzský hranice před Eurotunel. kde jsme byli nuceni všichni vystoupit, chopit se svých zavazadel a jít kamsi do buňky na pasovou kontrolu a rentgen zavazadel. To se mi zdálo poněkud otravný a zbytečný. Vylízt z busu, vyčekat frontu, nasadit zavazadla na pás, ukázat pas. Kontrolou jsme prošli všichni, Běs samozřejmě neunikl podrobnějšímu prohrábání (jak on to dělá ..:D) a následovalo nalodění zpátky do autobusu. Přejeli jsme dvěstěmetrů a dostali se na britský hranice. Museli znova vystoupit, tentokrát naštěstí už bez zavazadel a prošli pasovou kontrolou. A hurá do vlaku a do tunelu. Ten vlak je vlastně takovej kontejner, kde neni na nic místo. Vejde se tam autobus tak tak a po stranách má metrový, možná ani ne, chodníčky, na kterejch se můžete pohybovat jak chcete. My jsme radši zvolili prostor za složitě se otevíracíma dveřma a prostor u WC, kde se z celýho vlaku nacházely tři sedačky. Sedět jsme sice nepotřebovali, nasedíme se dost v buse, ale stejně mi to přišlo nelogický. Protáhli jsme se a než jsme se nadáli, byli jsme z tunelu venku. Po 35 minutách jsme nastoupili zpátky do busu, kde za jízdy vlakem nefungovala klimatizace, takže to byl opravdu vražednej nástup. A vyjeli vstříc Anglii a Londýnu. Měli jsme před sebou ještě necelý tři hodiny, takže jsme se pustili do plánování, co všechno chceme navštívit a kterej den to zběsníme.

Krátce před jedenáctou jsme konečně dorazili na Victoria Coach Station a všechno bylo teprve před náma. Nasadili jsme neskutečně těžký krosny na záda a vyšli do ulic Londýna. Nádhera. (Snídaně na nádraží z vlastních zásob zapíjená Colou z Měkáče neni tak důležitá..:D) Cestou k Buckingham Palace jsme pořídili mapu, kterou jsme snad ani nepoužili, ale tak třeba ještě bude možnost, a pak už si prohlíželi palác a uživali si toho, že jsme konečně tam, kam jsme chtěli. Konečně jsem vytáhla foťák a tvořila zážitky, co se nezkazí:-). Od Buckinghamu jsme se prošli do St. James parku, kde jsem se nabažila sledovánim vodního ptactva a veverek (jak si můžete všimnout tady), kde jsme si taky udělali malou přestávku na čištění zubů v křovíčku a kde se mi opravdu moc líbilo. Parkem jsme prošli až na konec a najednou se před náma zjevil Big Ben a klasický červený telefonní budky, který nemohly zůstat bez povšimnutí. Od Big Bena jsme putovali na Trafalgar Square a zažili první jízdu londýnskym metrem. S těma krosnama na hrbech to bylo opravdu unikátní, ale na to bude ještě čas:P. Na Trafalgaru jsme se seznámili s Národní galerií a putovali dál přes Sherlockův pub k řece a ke Cleopatra's Needle (Kleopatřině nudli, jak někdo ráčil přeložit:D). Začínali jsme toho mít opravdu dost, a tak jsme si koupili mandle a kešu v cukru u jednoho sympaťáka (xD), co si myslel, že jsme s Běsem manželé (to by byla výhra, co?:P) a na nějakou dobu se usadili na lavičkách v metru a požírali je. Po několika minutách osvěžení mysli jsme se rozhodli pro cestu na Covent Garden. Začínalo se stmívat a trochu poprchávalo, tak jsme zalezli do Tesca, kde jsme celkem dlouho nakupovali. Museli jsme myslet hodně dopředu, takže náš nákup se zdál bejt opravdu velkej.

Bylo něco po půl šestý a po nákupu už nás nebavilo chodit, jednak nám upadávaly záda a jednak nohy. Rozhodli jsme se tedy pro únik na nádraží London Bridge, odkud nám měl jet vlak k našemu hostiteli do Hither Green. S krosnama jsme se narvali do špičkou narvanýho metra (jedno jsme dokonce museli nechat ujet, Běsovi se nevešla hlava .. ono je totiž nižší než u nás.. dobře, přehánim, nevešli jsme se tam oba) a jestli nám doteď upadávaly záda, tak co potom. Nějakej chlap se mi vklidu položil na krosnu, takže krom jí jsem na zádech nesla i půlku jeho váhy, fakt extrémně příjemný! A pak my bláhoví, my si mysleli, že si na nádraží v klidu sedneme, povečeříme a bude to. Ale ono to největší hnědý. Na celou nádražní halu, kde bylo asi patnáct nástupišť, se tam nacházelo pouze a jen (počítala jsem to a ještě jak debil jsem obešla celý nádraží, abych se o tom přesvědčila) dvanáct (ano, čtete správně!) sedaček! Ty byly samozřejmě obsazený, takže nám nezbejvalo nic jinýho, než si ustlat na zemi. Na nádraží jsme si odpočinuli a mezitim nám napsal Augusto (náš hostitel), že bude doma dřív, že můžeme přijet už na osmou. Krátce po sedmý jsme se teda vydali hledat nástupiště a kolem osmý se dostali do Hither Green. Prostředí to bylo moc pěkný, nebejt toho deště a krosen, mohlo nám bejt ještě líp. U Augusta jsme se pustili do hovoru o hudbě a do tvorby kuřecích prsou s pečenejma bramborama. Do toho se ukázal další host Jake - Amík, kterej nezavřel hubu. Vysílením z mluvení pak padnul kolem čtvrt na jednu, Augusto uskutečňoval asi hodinovej telefonní hovor a my s Běsátkem si šli dát sprchu. Po sprše jsme konečně ulehli na nafukovací dvoumatraci. Jo, to byla pohodička!

Jak Maudě do Brna přišlo, část druhá

30. října 2009 v 22:51 | Maude
(Sice mam zrovna chuť na článek o něčem trošku jinym, ale tohle už mi tady stojí pár dní, takže hurá do pokračování, ještě mi přece jen zbejvá něco málo, co vám chci sdělit..)

I když první část končila větou, kterou si mohli mnozí z vás různě vykládat, neznamenala nic jinýho, než že se na WC dá s někym sejít - a je v tu chvíli je vám uplně jedno, jestli je ten záchod dámskej nebo pánskej. Samozřejmě vám ale neni jedno, s kym se tam sejdete. Takže muj sraz byl samozřejmě s panem Běsem a aby to nevyznělo tak blbě, jak to furt vyznívá, náš sraz proběhl ve vší počestnosti. Jen se prostě máte chuť na chvíli někam schovat. Už si ale ani nepamatuju, v jaký části to bylo. Koncert skončil (skončil asi neni to pravý slovo, ale to z toho vyplyne..) kolem půl desátý. Já jsem se cejtila naprosto vycuclá, protože jsem tam celou dobu bjesnila pod podiem a snažila se kapelu podpořit. Občas jsem s někym pohovořila, nebo se ke mně někdo přitočil, abych si tam nepřipadala sama, taky jsem si zatancovala s původcem (jde to tak nazvat?) slova "běs" - kdo by to byl tušil, že se to slovo rozšíří rychlejš jak prasečí chřipka?, odhodila kus spodního prádla po zpěvákovi (:D) a bylo to.

Následovala kratší přestávka, ale lidi chtěli víc. Obecenstvu nestačily přídavky a žádali si další. Jenže kapela se tak nějak roztrousila po klubu - k baru, na wc, nebo prostě pryč z podia. V tu chvíli se mě Běs zeptal, jestli jim tam něco nezahrajeme. No ku*va tohle pro mě byla výzva! Vůbec jsem nad tim nepřemejšlela a rovnou jsem na nabídku kejvla. Vyskytnul se ale malej problém. Oba jsme si "ve spěchu" nemohli vzpomenout na texty k našim písničkám. Trochu vetší problém. Pokus o zavolání Marry nevyšel, nebrala to. Nezbylo nám nic jinýho, než vylízt na stage a improvizovat. Abych se zžila s jinou bicí soupravou, než jsem zvyklá, na počátek jsem si dala takový (Dnes už mi to přijde dost sebestředný a nevim, jestli jsem to udělala správně. Tam jsem si ale byla naprosto jistá, co dělám.. tam bylo takový jiný Maudě, takový strašně sebevědomý, co ví, co dělá každou vteřinu. Napomáhalo tomu ovzduší a lidi tam.) bubenický sóličko, po kterém následoval aplaus - je skvělý, když někdo z obecenstva na vás křičí a povzbuzuje jménem:) No nedivte se mi, byl to pro mě velkej zážitek, ale nejvíc pro mě stejně znamenala Běsova věta, kterou vyřknul do mikrofonu a kterou si budu ještě dlouho pamatovat. Ovšem psát se mi jí tady nechce - o něco musíte přijít, když jste tam nebyli!:-P Zákeřné. Následoval pokus vzpomenout si na další dva naše songy, ale co ve mně zanechalo z těch všech songů byla čtvrtá věc - Johnny be good (původní název je Johnny B. Goode nebo co, ale to je jedno:D, já to znám v první verzi), kdy se k nám přidal bejvalej kytarista z Absolutně zaprášený kytky a slečna bicmenka se chopila kytary, Běs mikrofonu (čeho jinýho - tim nechci říct, že by na nic jinýho neuměl, jen že to bylo jasný prostě:P) a já zustala za bubnama. Vznikla teda uplně nová sestava. Já nevěděla, co hraju, ale hrála jsem. Hráli jsme všichni. A já si to naprosto užívala.

Po čtyřech písničkách jsem zase odevzdala paličky a VGM pokračovali. Nastala další hodina přídavků. Už jsem asi tolik nebjesnila, měla jsem strašnou žízeň, tak jsem chvíli co chvíli usrkávala - tentokrát už nealko, protože po něm neni taková žízeň. Ale pořád jsem si to dostatečně vychutnávala. Byli vážně skvělý a s kym jsem toho večera měla tu čest, neřikal nic jinýho. Vychvalovali je a všichni se shodli na tom, že to byl zatim jejich nejlepší výkon. Ono taky ještě aby ne, každej se lepší. Koncert skončil, mam takovej pocit, kolem jedenáctý. Všichni se dali do dalšího občerstvování, balení se (jako věcí, ne lidí) a utvořilo se spousta hloučků, ve kterejch se kecalo o všech tématech, co napadly. V ruce mi přistála občas nějaká flaška, sklenka čehosi, a pak taky kola. No ale když mi to dávaj, přece neodmítnu:D. Když už to vypadalo, že s lidma nic nehne, začal Běs organizovat odchod do Triasu, klubu, kde se dá sedět až do ranních hodin. Chvíli mu to trvalo, ale pak se nás několik sebralo a šlo se. Ještě před odchodem ze 100 wattů (nebo jak ono se to nazývá) jsem na nástěnce čórla plakát, kterej se mimochodem hodně povedl a jehož kousek můžete vidět v části číslo jedna:D. Tak mi teď visí na zdi. Co s nim jinýho taky?

V Triasu následovalo druhý kolo, kdo chtěl pít, pil, kdo chtěl jíst, jedl. Mně osobně postačila už jenom jedna kola a kousíček pollo pizzy aby ve mně přece jen něco bylo, nic víc jsem nepotřebovala. Začlo se povídat, kecalo se zase o všem. Já jsem se bavila s kolegyní bubenicí, takže jsme řešili jak škopky, tak naše zpěváky (heh, máme ty stejný totiž, kdyby vám to nedošlo:D) a čas zase utíkal. Když hodiny ukazovaly asi dvě, rozvinula se tam zase nějaká "porodnostní" teorie a my s Běsem jsme se rozhodli klub opustit a užít si taky trochu ubytovny. Dostala jsem pětilůžák, takže mě ani nepřekvapilo, že se ke mně někdo nastěhoval, ale já nenamítala. Než jsme ulehli, byl nám ještě zkontrolován pokoj, kdo z nás leží napravo na dominantní půlce:D a mohli jsme uzamknout a jít spát. Jenže ještě pořád si máme co říct, takže se povídalo a najednou bylo půl pátý.

Druhej den (sice už to byl ten stejnej, ale na to se*e pes) zvonil budík v 6.45. Nádhera. Cejtila jsem se fakt extrémně vyspalá a bolela mě ruka. Teď si budete myslet, buhví co jsem s ní nedělala:D. Ale tak to bylo z toho koncertu, jak tam sebou člověk šil pořád. Běs se odešel připravit do svýho pokoje - do školy a nasnídat, a já jsem zustala v klidu v posteli. Nijak v klidu jsem ale nebyla:D. Zhruba o hodinu později jsem se pozdravila s Běsovym spolubydlícim (Bjesem - to abyste v tom měli trochu bordel:D) a Běs mi "s pokrývkou hlavy" přinesl mapu Brna a odešli do školy. Na chodbě se zjevily uklízečky a já jsem krátce po osmý opustila pokoj, odevzdala klíče a odešla vstříc Brnu. O mym stěhování postelí a shrnutym koberci už se radši zmiňovat nebudu:P

Najednou jsem byla sama kdesi a šla kamsi a sledovala okolí. Z ubytovny mi to do centra trvalo zhruba hodinu. Šla jsem klidnym krokem a hlavně jsem neměla kam spěchat - v centru mě čekalo celý dopoledne. Šla jsem pořád rovně a po chvíli měla pocit, že se mi ty nohy nějak motaj a když už se to zdálo celkem neúnosný s těžkym baťohem na zádech, zvolnila jsem ještě o něco víc a prohlížela si centrum. Ještě spalo - lidi sice běhali do práce, ale Brno spalo. Rozhodla jsem se ze začátku zajít na Petrov (vyhlídka) a tam se nasnídat. Potkala jsem asi dva bezďáky na lavičce a po chvíli si připadala skoro stějně, po posilnění jabkem mě to ale zase přešlo. Chtěla jsem fotit, ale počasí se mi zdálo takový mdlý, takže po pár fotkách jsem se rozhodla foťák radši zandat, že z toho stejně nic nebude. Prošla jsem si celý centrum, prozkoumala trhy, památky, obchody - všimla si, že lidi si choděj uplně jak se jim zlíbí - např. na Masarykový - nejsou tam chodníky a ty lidi prostě nenapadne, že po těch kolejích tam někdy něco jede. Což působilo v pár okamžicích celkem vtipně. Asi je ani nese*e, že by je tam mohlo něco sejmout.

Vzhledem k chladnějšímu počasí (aspoň, že nepršelo) se do mě chvíli před jedenáctou dala zima, uchýlila jsem se teda do "obchodní galerie" - ještě předtim jsem ale obešla kolem dokola celý nádraží, 'bych se aspoň trochu zahřála, ale potom už se mi chtělo sedět a shodit ten těžkej baťoh. Došla jsem do Vaňkovky - teplo, další obchody, fastfoody a hlavně - lavičky! Cestou na WC přede mnou leželo cosi na zemi, lidi si přes to v klidu chodili a vůbec na zem nekoukali. Mnjn, jenže já na zem čumim furt a hle - ten papírek nebyl jenom nějakej obyčejnej papírek, ale dvoustovka a v ní zabalená ještě padesátka. Tak jsem se ohnula a rázem si vydělala dvěstěpadesátkorun. To se vyplatí :-) Zatim je to moje nejvyšší částka, co jsem našla na zemi. Muheh, nebudu se zlobit, když to někdy zase překonám:D. Ale prachy nejsou všechno. V galerii jsem si prohlídla obchody a poté si sedla na lavičku, kde jsem vydržela necelou hodinku. Celkem to uteklo. Mezitim jsem uskutečnila dva hovory a smskovala a sledovala dvě hostesky, co kritizujou kolemjdoucí a stojí na jehlovejch podpadcích, mno - dala bych jim tečku.

Po Vaňkovce jsem vyšla zase do zimy a vydala se na Špilas - resp. pod něj. Hnáty mě ale začínaly bolet a záda s baťohem ještě víc. Ve čtvrt na dvě jsem měla sraz zase s Běsem a jeho spolubjesi v jedný restauraci. Ze Špilberku jsem to vzala na Hlavní nádraží, kde jsem si koupila lístek na šalinu (je to tak, ať se vám to líbí nebo ne:D) a vyrazila na parkoviště autobusů, kde jsem chvíli sledovala dění a divný lidi. Tam o těch lidech by se normálně mohlo psát .. našly se tam všechny možný typy. Když se do mě dala druhá várka zimy, sebrala jsem se a popošla na jedničku o další zastávku dál. Svezla se k restauraci, našla Běsi, sedla si a dala si černej čaj. Z restaurace jsem se svezla s Běsem před ubytovnu, počkala v autě, on zabalil, napěchoval auto a než jsme vyjeli, šla jsem se s nim ještě zeptat, kolik předchozí večer utržili. Nikdo tam ale nebyl. Vyrazilo se směr Praha. Cesta zpátky proběhla bez problémů, stavěli jsme jednou u pumpy na kafe a WC a pak ještě v lese na "procházku", jelikož se nám nechtělo domu. Ke mně jsme přijeli kolem šestý hodiny, ale vzhledem k tomu, že jsme měli hodně dobrý téma, strávili jsme na parkovišti na našem kruhovym objezdu další dvě hodiny v autě ve žhavé debatě. A to by tak bylo .. vážně to všechno stálo za to, a vůbec nelituju, že jsem do Brna jela, bylo to velký zpestření a kdyby po tom nenásledovaly podzimní prázdniny, těžko bych se z toho vzpamatovávala, že hned musim do školy. Takhle jsem dostala trochu času to všechno vstřebat.

Jak Maudě do Brna přišlo, část první

27. října 2009 v 18:57 | Maude
"Tak tohle je Magda." - dle mého názoru nejpoužívanější věta večera:D.

Tohle byla jedna z nejlepších akcí za poslední dobu. Za poslední hodně dlouhou dobu. Ono se těch věcí během pár měsíců totiž hodně změnilo. Ale to sem na blog nepatří :P. Kdyby náhodou přece jen někdo nevěděl, o čem se tady v tomhle článku chci zmínit, tak - dvaadvacátýho října měl pan Běs se svou brněnskou kapelou (kde jinde než v Brně) koncert. Řikala jsem si, že tohle si prostě nemůžu nechat ujít. Jednak mě zajímalo, jak hrajou, protože jsem toho o nich hodně slyšela a jednak jsem v Brně ještě nikdy nebyla (když pominu několik průjezdů a objezdů autem a zastávku u přehrady). Takže od chvíle, kdy jsem se dozvěděla, že koncert opravdu bude, jsem se hodně těšila.

Pro mě to znamenalo vynechat čtvrteční výuku ve škole a odjezd v půl druhý z autobusovýho nádraží na Florenci. Zvolila jsem žlutej expres, takže když jsem do autobusu nastoupila, čuměla jsem, jak je to tam úžasný. Denní tisk, horkej nápoj, film nebo hudba za jízdy a celkem sympatickej pán vedle mě (ten byl taky v ceně:P xD). Jenby nemusel při cestě usínat, dost jsem se bála, že se na mě sesune, takže jsem se nalepila co nejvíc k oknu a bylo dobře. Na brněnský nádraží jsme dorazili strašně brzo, jelikož cesta proběhla bez problému, a tak jsem už pár minut před čtvrtou vystupovala z busu, a divila se, jak je možný, že je tam šestnáct stupňů, když v Praze bylo před mym odjezdem devět. Ale tim líp.

První dojem z Brna? Neskutečně přelidněný univerzitní město, celkem malý, kde se všechno opravuje a přestavuje, ale jinak se mi na první pohled docela líbilo. Koupila jsem si lístek na šalinu (muhehe) a kolem Špilasu (muhehe č.2) jsem doběsnila až skoro k vojenský ubytovně (intru, nebo si tomu řikejte, jak chcete), kde jsem se setkala s Běsem. Oba jsme chvíli nemohli uvěřit, že se shlédáváme zrovna tam, kde se shledáváme, a když jsme to vstřebali, šla jsem se ubytovat. Vyplnila jsem jakejsi formulář, podepsala, dostala klíče a zaplatila za pokoj šedesátdva. Ukázalo se, že mě dali do pokoje hned vedle Běsa (budu mu muset vymyslet nějakou jinou přezdívku - běsů už je moc a Michalů taky..) a jeho spoluběsů, takže jen co jsem odhodila baťoh, došla si na WC a umyla si ruce, už se po mě vyžadovalo představení u běsů na pokoji. Vzhledem k mé povaze jsem z toho měla trochu trému, ale nakonec se ukázalo, že jsou tam všichni v pohodě a že se opravdu nemam čeho hrozit. Vřele mě přivítali a vyrazilo se do Pohádky (jak poetické:D).

Do Pohádky se šlo asi především na jídlo, ale já ani Běs jsme neměli chuť. On kvůli vzrůstající nervozitě před koncertem a já kvůli asi tomu stejnýmu, protože jsem ještě nevěděla, co přesně mě čeká. Takže jsme zustali u dvou sklenic se zlatavým mokem. Dali si jednu a pak ještě jednu. Na lačno fakt nejlepší, co jsme mohli udělat:D. Když se totiž blížila šestá hodina, museli jsme ostatní v restauraci opustit, Běs si potřeboval dojít pro kytaru a ostatní věci zpátky na pokoj. No a takže muj doprovod je samozřejmostí. Vyšli jsme z Pohádky a cejtili jsme se všelijak, jako v pohádce ale určitě ne. Dvě piva jsou sice jen dvě piva, ale my měli dost .. takový teplo se mi rozlévalo po těle a nohy trochu zaprotestovaly. Po chvíli se mi je podařilo zkrotit, došli jsme na ubytovnu, vzali věci a vydali se do klubu, kde se toho večera mělo všechno odehrát.

Už ani nevim, proč jsem to udělala, ale koupila jsem Běsovi panáka, i když předtim odmítal. A po chvíli druhýho. Jsem já to ale zákeřná co? (Ale kdyby nechtěl, tak by ho nepil - toť moje teorie:D) Vzhledem k tomu, že dodržoval pitnej režim po celej den, když lez na podium, na chvíli přestal vidět. Haha, já jsem fakt zlá. Ale to bych předbíhala. V klubu jsme čekali na zbytek jeho kapely, a přicházeli další a další lidi, takže já jsem se dál a dál seznamovala a všichni se mi zdáli sympatický a se všema se dalo povídat. Takže když jsem se tam najednou ocitla sama, pokaždý se mě někdo ujal a já si měla zase s kym povídat. Dozvěděla jsem se spoustu zajímavejch věcí:P, teorií a já nevim čeho všeho, související i nesouvisející s Běsem a čim dál víc se mi tam líbilo.

Krátce před osmou to konečně začalo. Kapela byla v plný sestavě, a tak tam začli sázet jeden song za druhym. Jela Vypsaná Fixa, Visací zámek, Sex Pistols, Nirvana, Queeni, Volant, bohužel pro mě i Tři sestry, ale přece jen v jejich podání je to něco trochu jinýho, takže pro mě v podstatě poslouchatelnýho. Vyloženě jsem netrpěla. A i kdyby, copak to tu můžu napsat? (Ne, to byl samozřejmě vtip:D) A ještě nesmim zapomenout na jejich vlastní tvorbu. Fakt se mi to tam líbilo a ani na chvíli jsem nelitovala, že tam jsem. Bjesnilo se ostošest, skákalo, křičelo, fandilo, povzbuzovalo, tančilo, kecalo, chlastalo .. a buhví co se dělo na záchodě :D. Tam se dalo dělat totiž tolik věcí .. a já toho taky musela využít, no ne?xD

Rock for People 09, den třetí

17. července 2009 v 23:11 | Maude
Pondělní ráno už jsme se necejtili tak rozsekaně jako to předešlý a i jsem se přece jenom trochu víc vyspala. Asi jsem si zvykla na to věčný sjíždění z karimatky na Běsa. No jistě, tak teď nevíme, jestli mě tak moc přitahuje, nebo jestli to bylo tim, že jsem prostě ležela z kopce:D. Co myslíte? (od toho jsou komentáře:P) No, to se sem nehodí. Ráno jsme byli celý zblblý, jelikož nás zastihlo zase vedro a my jsme včas nevylezli ze stanu. Takže se nám vařilo celej organismus. A tak jsme se odhodlali jít vyzkoušet rybník, kterej je vyznačenej na mapkách RfP, s nim, že já se s tim roseklym palcem koupat nebudu. No ještěže tak. Nebylo kudy vlízt do vody, jak jí okupovali všichni návštěvnící, a tak se Běs jen na chvíli smočil a stejně se jelo k tomu našemu oblíbenýmu. I když o oblíbenosti by se dalo polemizovat, kvůli tomu prstu jsem ho nesnášela!!! A jestli si myslel, že se v něm snad budu koupat ještě, no to sotva! To jsem mu to nandala co?:D Jenže vedro se zdálo neskutečný, tak jsem se přece jenom trochu osvěžila. A jako by to snad někdo věděl, že jsem k němu pocítila nesympatie, v zápětí jsem byla opět potrestána. Když jsme totiž parkovali u rybníka, zajelo se do rygolu s bahnem a má snaha Běsa z něj vytlačit byla na.. dvě věci. Auto zabralo předníma kolama a všechno bahno skončilo na mejch kalhotách a botách.. :D no to by se z toho jeden ..nebo vy ne? Mno, dál vám tady nebudu radši vyprávět, jak jsem lítala ve spodnim prádle kolem auta a .. :D no radši nic, vy si to stejně budete představovat ještě horší, než to bylo.

Hmm, a co se dělo dál? Dál jsme se rozjeli do centra Hradce do jinýho nákupního střediska než v sobotu a tam si nakoupili další potřebný věci (resp. jídlo) k přežití. Měli jsme velkej hlad a tak jsme se usídlili v podzemních garážích a vychutnávali si snídani v podobě Ice Kaffe a jogurtu s lesnim ovocem a k tomu nám voněly rohlíky, na který přišla řada až večer .. Poseděli jsme si, popovídali si, naší idylku nám zkazila jen baba z vedlejšího auta, která se s manželem vykydla v podzemních garážích, jen aby si zakouřila a zamořila ten úžasnej vzduch tam. Tomu se řiká štěstí:D, že zrovna museli bejt z vedlejšího auta, když široko daleko okolo nás nic, protože jsme si stoupli daleko od vchodu. Tak jsme jim tam předvedli taky nějaký naše excesy a bylo dobře:P. Dalo by se tam sedět věčně, venku nechutně vedro a tam příjemně. Tak jsme seděli a seděli a najednou to tak uteklo, že jsme vyrazili na průzkum, kde si dáme něco teplýho k obědu. O restauraci, ze který se nakonec vyklubala nerestaurace jen s nějakejma párkama a klobásama a všim timhle divnym, se moc rozepisovat nebudu. Snad jen, co to ku**a mělo bejt???:D Pak jsme narazili na jeden takovej smradlavej hostinec, ale dali jsme mu šanci a i když nebylo k mání nic bez houskovýho knedlíku, i tak si nemůžu stěžovat. Dalo se to. Bylo to dobrý. Nebo spíš nad mé očekávání. A půl litru Kofoly za třináct korun tomu taky pomohlo.. Když jenom si vzpomenu na to samý na Řípu za čtyřiatřicet, chce se mi "blinkat":D

Překvapivě, po jídle následoval návrat do festivalparku, kde jsme měli políčeno na Gaia Mesiah. Tu kapelu jsem znala a měla jsem je docela ráda, ale co se přede mnou objevilo teď, z toho se mi postavily všechny vlasy. Za prvý maj děsně volezlýho zpěváka (sorry, komu se líbí, ale mě to tak přišlo), za druhý se z tý kapely stalo uplně něco jinýho, pustila se do uplně jinýho směru a ani trochu mě to nechytlo. Zklamání. A tak jsme si šli radši sednou do Nebe a načerpat síly na Ignite. Protože ty jsem v tu chvíli potřebovala ze všeho nejvíc. Nějak se mi dělalo nevolno a stát na slunci mě nijak neuchvacovalo. Koho jo? A pak nadešel čas na Ignite, na který se těšil především Běs, já jsem je neznala (heh, jeden "malý nevýznamný bodík" pro něj.. chachá, ale stejně je to asi tak čtyři ku stopadesáti tisícům :P v naší úžasné hře "kolik známe kapel a ten druhej ne?"). Ale zpátky k tý kapele. Nevim, jestli by se mi líbili víc, kdyby mi bylo líp a nebo jestli prostě měli jen špatnej den. Těžko říct. Po jejich vystoupení jsem se sice na zadek neposadila, ale nemůžu ani říct, že by se mi to nelíbilo. Něco mě chytlo a něco mě zas tak neuchvátilo. Špatná kapela to nebyla, ale nějak jsem na nich neviděla nic, co bych jinde neviděla. Každopádně neurazí a poslouchat se to dá .. toť muj názor.

Jakmile skončili Ignite, následoval přesun opět na TM Stage, kde měli hrát Sunshine a kde už taky hráli Sunshine!!! Začli o pár minut dřív, takže jsem přišla o skoro celou Moon Rats, kterou mam hrozně ráda a kterou hrajou jako první. Ale nedalo se nic dělat. Oni mi to vynahradili následujícíma kouskama, takže ..:-) I když mi pořád nebylo nějak nejlíp, jestli jsem si chtěla SunZ užít, musela jsem na tohle všechno zapomenout. Tak jsem to zkusila a kupodivu se to povedlo. S Běsem jsme tam řádili jak pominutý a nemělo to chybu. Nebo teda možná jednu, že to hodně rychle uteklo :-/. Ale opět to stálo za to a nezklamali. Po skončení ukazovaly ručičky na hodinkách půl osmý a v žaludku bylo nějak prázdno. Tak i přesto, že jsme chtěli jít na Gogol Bordello, šli jsme se radši najíst do auta, GB stejně začali až když už jsme si hověli v autě. Poklidně jsme se najedli, převlíkli a vyrazili zpátky do areálu, shlídli jsme konec Bordella a zakoukali se u vedlejší Stage na Bloc Party. To si moc detailně nepamatuju, ale vim, že se mi to docela i líbilo. Nebo aspoň ten kousek, co jsme viděli a slyšeli. Poseděli jsme si zase v TM Sky a začetli se do Mladý fronty a Festivalovejch novin. Po chvíli čtení bylo na čase zvednout naše zadky a vyrazit před ČS Stage na podle mě největší tahák letošního RfP. A na koho?

Na Placebo přece!!! Kapela, na kterou jsem se tam těšila asi ze všeho nejvíc, jelikož jsem je ještě nikdy na živo neviděla a přece jen, jsou to jedni z mejch oblíbenců. A nebyla jsem sama, kdo se na ně těšil. Před podiem se tlačily nekončící davy lidí a byly v očekávání stejně jako já. Dopředu už se dostat nedalo, a tak jsem se musela spokojit se skulinou mezi samejma vysokejma lidma. No já bych jim ty hlavy sekala!!! (Až teda na pár výjimek samozřejmě;-)) Naštěstí jsem ale viděla i slyšela dobře, takže jsem si koncert užila... Ke stoprocentní spokojenosti mi sice chybělo trochu víc vzduchu a místa, ale i tak, dost se mi to líbilo. A vůbec nechápu ty lidi, co Plesíbo kritizujou za zpěvákovy divný excesy. Ale mě bejt blbě, tak nevim, jestli to takhle zahraju (samozřejmě kdybych to uměla, což neumim, ale víte jak:D). Zkrátka rozhodně mě nezklamali a bylo to skoro tak, jak jsem si představovala. Odcházela jsem spokojeně naplněná a natěšená, až si doma pustim tu jejich novou desku:P.

Nikam se nám po tom koncertě nechtělo, ale potřebovali jsme se ještě něčeho trochu najíst, jelikož hlad si nevybírá. A tak jsem si koupila vařenou kukuřici a Běs plátek masa a vychutnali jsme si ho na růžový lavičce od týmobajlu:D a bylo fajn. Pak jsme si skočili do auta pro vodu, pořádně jsme se napojili, přeparkovali uplně k branám stanovýho městečka a vrhli se ještě zpátky do Nebe, protože přece se s RfP nerozloučíme tak brzo. Nebo aspoň mě se nechtělo. Seděli jsme si v pohodlnym křesle a sledovali Underworld, co že to má znamenat. Neodpustili jsme si zase větu, že takováhle formace na rockovej festival nepatří .. a když vypustili do lidí obří nafukovací balony, trochu jsme jim ten jejich žánr odpustili a šli si pinknout. Mnjn, jenže abyste si pinkli, to nesmíte bejt jen o hlavu větší než odpadkovej koš :D (tak velký koše sice nedělaj,ale to je jedno..:D), protože ty velký tam vyskočí (kterejch je tam okolo zase stopadesát) a než se to k vám dostane, je to zase pryč. No, ale tak snad si Běs pinknul i za mě:-) Najednou se ozvala zima, a tak jsme udělali ještě nějaký momentky a definitivně se rozloučili s areálem a šli do stanu ..:-P
That's all!!!

Rock for People 09, den druhý

16. července 2009 v 22:31 | Maude
Muj další den tedy začal už ve čtyři hodiny ráno. Nedalo se spát. Jestli jsem naspala aspoň dvě hodiny, byla jsem šťastnej člověk. Navíc ráno se objevily další zvuky. Nejenomže chrápal z vedlejšího stanu pořád chrápal, ale kdesi ve středu městečka nějakej kopulant opravdu nahlas prožíval svůj .. kopulující závěr. Takže jsem ležela a nevěřila svym uším a ležela a ležela a najednou bylo osm ráno. Než jsme se vyprdelili ze stanu bylo zase hrozný vedro a my měli hlad. Rozjeli jsme se do končin, který jsme znali díky nedávnýmu koncertu na Výravě a uhnízdili jsme se na jedný cestě v lese, že se nasnídáme. Plastovejma skládacíma lžičkama jsme snědli bílej jogurt a ještě nějaký věci k tomu a vydali se na procházku do lesa. Když jsme se dali do prozkoumávání terénu a dostali jsme se do hlubšího lesa, byli jsme napadeni těma největšíma parazitama. Klíšťatama! Bylo to až nechutný. Plazili se nám po kalhotech, sápali se vejš a vejš a my jsme je odcvrnkávali pryč. Když už se zdálo, že je klid, objevili se další a pak ještě a zase. Čelili jsme tak nehoráznýmu množství, co jsem snad v životě neviděla. Naštěstí se nám je podařilo všechny sejmout, a tak jsme co nejrychlejš utekli z lesa a byl klid. Po úniku z lesa jsme byli trochu confused (jak skvělé je být zasvěcený) a nevěděli jsme, kam se podít. Dokonce se spustila i malá přeprška. Rozhodli jsme se teda ukotvit někde, kde nebudou žádný černý svině (nejsem rasista, mam na mysli ty malý parazity!). Nakonec jsme skončili v kukuřičnym poli a přečkávali déšť. Sklopili jsme si sedačky a vychutnávali si čerstvej vzduch a poslouchali padající kapky na kukuřičný listy:D To byla pohoda sedět a nic nedělat, nějak jsme po tom jednom dni měli docela dost, takže nám vůbec nevadilo, že trochu sprchne a my že nic nemusíme. Tak jsme si tam chvíli relaxovali a najednou byl čas oběda. Byli jsme na to ale připravený, takže jsme se najedli zase v autě. A i když se nám trochu zase nechtělo, rozhodli jsme se pro jízdu do areálu. Zbejvalo nám ale ještě trochu času na vykoupání, tak jsme jeli ke stejnýmu rybníku jako předchozí den.

Voda se mi zdála mnohem teplejší než v sobotu a patřičně jsem si toho užívala. Bylo příjemný se někde schladit, když hned po krátkym dešti nastalo zase vedro. Mnojo, ale to by nebylo ono, kdyby se v tu chvíli něco nestalo. Při vylejzání z rybníku jsem si rozsekla palec a začly se mi z toho valit proudy krve. Nešlo to zastavit, tak jsem si musela od lidí vedle říct o papírovej kapesníček a ani ten to nedokázal zastavit. Chvíli to vypadalo, že z toho prstu vykrvácim nebo co. Naštěstí tam byl pan Běs, který došel pro auto a přijel ke mně na záchrannou misi :D. Vybaven náplastí a jódem. Krvácení se podařilo zastavit a jelo se do festivalparku. Tim debilnim prstem jsme se trochu zdrželi, a tak se nám docela těžko hledalo místo k zaparkování blíž u našeho stanovýho městečka. Nakonec jsme ale takový úzký našli a nasoukali se tam. Nacházelo se ale trošku dál než bysme si přáli ...

Hlavní ale bylo, že se zaparkovalo, krvácení přestalo a nic nám nebránilo jít na Sto zvířat, který trochu utrpěli mym utrpenim:D. Když jsme se na ně dostali, pomalu už končili. Doposlechli jsme poslední písničku a mohli se stěhovat do stanu na Southpaw. U nich jsem se těšila předevšim na Toi Toi song, protože na festivalu nemůže bejt nic lepšího. A ono velký hnědý. TTS nebylo. Chlapci se trochu změnili. Přidali víc samplů a elektroniky a ..já bych jim radila teda spíš ubrat. Ale i tak, poslouchat se to dá a neurazí. Jenom neni zrovna příjemný stát pětačtyřicet minut na místě s pálivym palcem v gládě a čekat na tojtojsong!!!:D. Ale "zaplaťpanbů" za ně (za ty glády jako). Je to neohrožená obuv, s níž se i její majitel stává neohrožený :D. Po Southpaw byli na řadě Ready Kirken na jinym podiu, tak nastalo stěhování. Když jsme tam ale přišli, zjistili jsme, že nás to vůbec nebere. Protože nový složení podle mě stojí za houby. Tak jsme si radši nedaleko sedli na betonový výběžky z plotu a vychutnali si pivo, který v takovym vedru zabírá nejvíc. Pivo zmizelo a na nás už na ČS Stage čekala Aneta Langerová. Doma bych si jí asi nepustila, ale na koncertě se podívám. Hlas má výbornej, to se jí musí nechat. Jen možná trochu měkne, nebo se mi to zdá? Každopádně to bylo docela pěkný, ale ke konci jsem si musela sednout na nafukovací sedák od mého operátora (nejmenuju, ať nedělám reklamu:D, ale jako muj operátor = bombonek na dortu celýho festivalu:D, jako fakt..ale k tomu se ještě dostanu). Aby nám neshnila řiť, tak jsme se zvedli a šli se podívat k TM Stage na Therapy?. To se nám zdálo ale trochu moc. Nejenomže to bylo nehorázně nahlas, ale ačkoliv to bylo trochu hard, postrádalo to náboj a šťávu. Nebo aspoň dle mě. Tam jsme nevydrželi moc dlouho a už jsme stáli zase před ČS Stage a očekávali Horkýže Slíže. Nával lidí se zdál nekonečnej, tak jsem si našla místo pod obrazovkou, že si tam v klidu sednu a bude to. Jenže sednou si v klidu na HS je trochu moc velkej luxus:D. Ale jinak to nešlo. V mym požadavku jsem musela bejt neústupná, jelikož rozseklej palec se ozýval. Navíc nebyl sám, ozývala se i hrana nohy, po který jsem chodila, abych nenašlapovala na ten prst, takže ..chápete mou situaci. Bylo mi líto nechat tam Běsa běsnit v kotli samotnýho, ale jinak to nešlo. Naštěstí po HS byla taková poptávka, že se kotel vytvořil i u mýho místa, takže se po začátku koncertu dalo běsnit i u mě a nikdo vás neměl za debila:-).

Hlad. Po osmý hodině večerní dostal můj mozek signál, že má tělo hlad. A nebyl to jenom muj mozek, co měl takovej pocit. Následovala teda večeře. Dala jsem šanci čínskejm nudlím a muj spoluúčastník festivalu masovýmu špízu. Usadili jsme se opět na naše místo k plotu a žralo se. Když ale dojíte, dojde vám, že to všechno potřebujete něčim zapít. Mnojo. Tak jsme se v rámci úspory vypravili na parkoviště pro naší vodu. Přecejen to nebylo zas až tak z ruky. Na parkovišti na nás čekalo prázdný místečko vepředu na přeparkování, tak jsem ho bránila vlastnim tělem a čekala, až se přeparkuje. To jsem ale netušila, že v tu stejnou dobu musel bránit i Běs. A to svoje auto. Nějaký magoři se ho prej snažili "odnýst". Heh, zvláštní, čeho jsou lidi schopný:D. Nevim, jak chtěj pohnout se zabržděnym autem a proč zrovna s "našim" (už je to tu zase, už si zase to auto přivlastňuje, no to je strašný:D). Ale pořád jsme dopadli ještě dobře, ještě vzadějš nějaký hovada tancovali na bílý fabii .. XD Když jsme se jakžtakž dostali z šoku, pořádně jsme se napili a rozhodli se trochu převlíknout. Přece s sebou netáhnu tričko TB jen tak, zvlášť když jejich vystoupení je za rohem ..

Převlíkli jsme se a vydali se zpátky do areálu, kde už probíhala zvuková zkouška The Kooks. Další kapela, na kterou jsem byla zvědavá a těšila se. Jelikož to bylo na TM Stage, byla možnost jít do TM Sky. Tak jsme si řekli, že to vyzkoušíme. Jenže to bylo opravdový nebe:D. Jakmile se tam vstoupilo, nechtělo se vám pryč. Nacházeli se tam pohodlný křesla k sezení a všemožný polštáře na ležení na zemi, byl tam bar a hrála hudba, panovala potemnělá atmosféra s občasnejma růžovejma světlama. Příjemný prostředí, fakt se mi to líbilo.. Tak jsme si po tom celodennim stání konečně sedli a vychutnávali si klid, kterej po příchodu do Sky nastal. A když už se chýlilo k vystoupení The Kooks, vystoupali jsme na dva metry vysokou terasu TM Sky a hodlali si koncert užít odtamtaď. Jenže .. neni přece nic lepšího než stát nohama na zemi a běsnit mezi lidma! Takže jsme po dvou prvních písničkách slezli a šli do davu, protože se nám chtělo trsat a na TM SKy byli všichni jak přibitý. Ten koncert stál opravdu za to. Bylo to nápaditý, mělo to šťávu i neutuchající energii. Bavilo to. I když kolem nás stáli některý lidi pořád jak přibitý, my si to dokonale užili a vyblbli se, a to i když se začal ozývat rozseklej palec. Líbilo se mi to .. a dokonce to ve mně i něco zanechalo a tak je to správně ne? Nastala pauza, tak jsme chtěli jít okusit ty všema uznávaný a všude vychvalovaný Ska-P. No, řeknu vám.. proč se lidi vždycky upnou na takový věci, který zas tak ničim vyjímečný nejsou. To je totiž věc, kterou jsem nikdy nepochopila a nepochopim. Jako například, že je v ČR spousta skvělejch nedoceněnejch kapel a ty ostatní tuctový, z těch se můžou všichni po. Stejně jako po Ska-P, i když to nejsou Češi. Nijak mě to neuchvátilo a ty nekončící davy, co tam stály a poslouchaly prostě nechápu, ale tak nikomu to neberu.. My jsme radši zmizeli na zvukovku Tata Bojs. Jo, to stálo aspoň za to. Bublajs tam zvučil bicí a ... a bylo to!:D

Takže k těm Tata Bojs. Mno, to si asi zaslouží samostatnej odstavec, nebo ne? Když pominu to, že jsem byla nazvána Tatabojsfilem - opravdu nevim, kde to kdo sebral?!:D A taky že se prej objasnila moje záliba v nošení divnejch brejlí a robotická chůze, když TB přišli na podium za zvuků převrácený nahrávky s divnejma brejlema a robotickou chůzí. Ale věřte, to s tim nemá nic společnýho, je to náhoda. Jo, a to ještě ten, kdo to prohlásil ani neví, že se mi kdysi taky jedna kazeta obrátila a my si to s Marry pouštěli pěkně pozadu, protože se nám to líbilo a teď to TB taky jezdí pozadu. No to je až moc náhod, nemyslíte? Ale pořád je to tak:D. A víc už radši asi nebudu vysvětlovat, protože to by pak už nebyly náhody a .. no nic:D. Koncert začal Toreadorskou otázkou a pak už jel hit za hitem. Mardoša kecal ty svoje úžasně nesmyslný kydy:), bez kterejch by to prostě nebyl on a ani TB. Bublajs přišel o hlas .. chudák:D (já se mu nesměju, ale nesmim tady vyjádřit moc velkou lítost, to by bylo nápadný, nemyslíte?:D), Jirka mlátil do kláves a Vláďa si zachovával vážnou tvář a přidával tam sólíčka, který byly naprosto luxusní a jakživ jsem je od něj neslyšela!!! Tak to jelo dál a čas utíkal. Poslednim přídavkem byla jak jinak než Růžová armáda a tu jsem si v tý první řadě užila, že tam ze mě museli mít všichni radost.. co jako, já se přišla bavit, jestli oni ne, jejich problém:D. TB natáhli asi o víc jak čtvrt hodiny a nikomu to nevadilo. Nakonec jsme dostali ještě na dobrou noc Hlídací, kdy jsme si se "strýčkem Bublajsem v růžovém" pěkně zazpívali a mohlo se jít spát. Tatáči opět ukázali, že jsou největší českou kapelou a že kašlou na to, co je in a dělaj si to podle sebe a přesto je to něco, co uchvátí a co od jinejch neuslyšíte ..

Rock for People 09, den první

16. července 2009 v 0:32 | Maude
RfP, 4.-6.7. 2009, Hradec Králové

Už několik hodin tady dumám, jak začít a co všechno sem napsat. Nevim, těch zážitků bylo tolik, že jsem je ještě všechny nevstřebala. Popíjim si Kofolu (zvláštní, že jsme dostali po těch pár dnech chuť na kofeinový nápoje, no nebo ne?) a přemejšlim, asi to vezmu pěkně od začátku. Už několik let jsem se chystala na RfP, ale pokaždý do toho něco vlezlo, nebo v tom byl jinej háček. Každopádně letos, i když se zdálo, že to nebude tak jednoduchý, mě nic neodradilo. A bylo to sakramentsky dobře!!

Vyrazili (kdo? no my přece:D) jsme v sobotu ráno, nebo možná spíš v časném dopoledni;). Cesta byla bezproblémová, až na to vedro a až do tý doby, než jsme dorazili ke konci D11, kde nás pohltila zácpa a blbost některejch řidičů. Přilepili jsme se na sedačky, jaký bylo vedro, ale nakonec jsme to nějak přežili a dojeli jsme do Hradce a tam už jsme se pomocí značek nanavigovali až k letišti a festivalparku. Asi jsme měli štěstí nebo co, ale pořadatelé nás poslali na uplně zadní parkoviště, který bylo blízko u vchodu a blízko u stanovýho městečka nambr jedna, který nebylo tak monstrózní jako to druhý. Zaparkovali jsme hned u vlezu a šli stavět stan. Dostali jsme pásku a stan vměstnali k plotu a poli, který v noci, když zvlhlo, mírně zapáchalo:D. Ale tak smrděly tam i jiný věci, nebudu rozebírat. Po postavení stanu jsme nasedli do auta a vyjelo se zpátky do centra Hradce, kde bylo za úkol nakoupit nějakou potravinu a najíst se. Našli jsme slibně vypadající restauraci a zakotvili. Objednali se stejky, jeden kuřecí s mexickou zeleninou a druhej vepřovej se slaninou a taky se snědli a bylo hotovo:D. Potom jsme se dostali do nákupního a zábavního centra, kde jsme se brodili lidma a právě tam probíhal jakejsi šmoulí den, kterej nám vymejval hlavy. S nákupem a ledovym kafem jsme se usadili na parkovišti a patřïčně si ho vychutnávali. Po vychutnání jsme se rozhodli navštívit ještě les, kde jsme se prodírali nízkejma uschlejma stromkama a nikde ani houba. Takže nás to po chvíli omrzelo a radši jsme "sledovali":D letadla z pařezu v lesový školce. Bylo vedro a nám zbejvalo ještě kus času a tak jsme se rozhodli vykoupat v rybníce blízko festivalparku, kterej vypadal slibně. A to nejen z dálky. Docela čistá voda. Příjemný osvěžení. Ale trochu studený!!! (A stojim si za tim, i když někdo řiká něco jinýho:D)

Po osvěžení jsme se konečně vypravili zpátky do festlivalparku, kde jsme si šli konečně pro pásky, abysme mohli do areálu. Bez front a bez čekání a pak hurá na první kapelu. Tou první kapelou byla Vypsaná Fixa. Nějak se nám to vymklo a dřív jsme to nestihli, ale probojovali jsme se na docela dobrý místo a poslouchali. Bylo to pro nás zatim takový zahřívající. Navíc Fixa měla hrát každej den, a jak jsem se dozvěděla až doma, každej den hrála z jednoho cd. A první den jsme zrovna vychytali to nejnovější, což jsme zrovna moc neznali. Nevadí, i tak to na začátek nebylo špatný. Po Fixe nám vzniknul volnější prostor, tak jsme se vypravili na TM Stage na Hadouken!. Jejich styl asi neni zrovna to, co poslouchám. Kombinujou to všechno ještě s elektronikou a občas se vyskytne něco hopovýho, ale na to, kolik jim je .. umí no:) A jelikož se pomalu stmívalo, bylo na čase dát si něco k večeři. Vyhlídli jsme si tam u ČS Stage halušky a rovnou si tam s nima i sedli. No, to byl nápad :D Chytli jsme tam Freestylers a to bylo něco. Něco jako fakt. Protože takováhle kapela na rockovej festival asi nepatří a že by nás sebrala, to se taky říct nedá. V každym songu navíc do textu nacpali svuj název a když nic jinýho, tak je to teda pěkně dementně sebestředný. No ale s tim nic nenaděláte. Takže hned po dojedení večeře nás na místě nic nedrželo (až na pár pistacií:P), tak jsme se mohli vydat do stanu na Static-X. Jednu z kapel, na kterou jsem se těšila a ani jsem netušila, že dělám dobře. To byl nářez, to mělo šťávu, to bylo maso, který mi v těch haluškách chybělo! Kapela jela na plný pecky, voda stékala ze stropu stanu, jak se to tam rosilo. To jsem potřebovala. A nebyla jsem jediná. Vážně vystoupení, který vám dodalo energii a navodilo vám správnou náladu na užití celýho festivalu. Když zazněly poslední tóny řezající kytary, jen těžko se mi se Staticama loučilo :(.

Přemístili jsme se zase na TM Stage, kde už hráli Arctic Monkeys - další kapela, od který se hodně očekávalo. Rozjeli to celkem dobře, ale v polovině už mě to docela nudilo. Čekala jsem trochu víc, čekala jsem víc šťávy. I když zase abych ty arktický vopice neurazila, nenudilo mě to zas tak moc, ale oni vždycky tak pěkně začli a jakmile se začala písnička rozjíždět, tak v tom nejlepšim náhle buď skončili a nebo neskutečně zpomalili. Čekala jsem větší náse.. nášup:D. No ale co není, může vždycky být, takže jsme si tam na okraji hlediště trochu zaběsnili a bylo dobře. Po vopicích se nám ještě nechtělo jít pryč a tak jsme zkusili Skyline. Píšu zkusili, protože to taky neni nic extra rockovýho, tak jsme se šli jen podívat, jestli nás to třeba nepřesvědčí o opaku a světe div se, nepřesvědčilo. Chvíli jsme se snažili zapadnout do trsajícího davu, ale bylo nám to trochu proti srsti, a tak jsme chvíli bloumali areálem a radši si šli připravit ke spánku. Naše příprava ke spánku byla ... ehm, když už nic jinýho, tak originální. Pomrmlali jsme si klofáky (Běs©) a vzápětí jsme to šli stejně zalejt vínem a zajíst pistáciema. Takže to bylo platný jak .. no hodně prostě! Noc utíkala a já jsem nějak nemohla usnout. Poslouchala jsem zvuky z okolí, takže mi bohužel neunikly nechutnosti, kterejch se to v okolních stanech jen hemžilo. No ale nebudu jmenovat. Snad jen ten neskutečně neskutečnej chrapot. To jsem fakt nežrala. Kdo může vytvořit takhle strašnej zvuk? Mít ve stanu kleště, tak mu odstranim nosní mandle. Takhle jsem mu mohla akorát tak píchnout vývrtku do zadku. Ale co já vim, z kterýho stanu to šlo?
 
 

Reklama